(...) Figury, na něž se upírá pozornost Jirsova textu, jsou afektivní a vizuální. Za velmi podnětné považuji, že se autor v otázkách vizuálních kvalit literatury nesoustředí pouze na rovinu reprezentace — tedy na obrazy, které narativ vytváří ve čtenářské představivosti —, nýbrž také na samotnou materiální rovinu textu; velká a malá písmena, interpunkční znaménka, kurzivu a podobně. (...) Přestože by publikaci snad slušel menší rozlet co do materiálu i probíraných témat a propracovanější shrnující závěr, jejím základním a nezpochybnitelným přínosem je, že obrací čtenářskou pozornost od tradičních kategorií literární analýzy k méně zřetelným aspektům textu, jako jsou právě jeho vizuální kvality či schopnost afektů tvarovat jazyk i narativ. Zásadní je rovněž dů- raz na literární text jako činné médium, jenž vtahuje do hry čtenáře a vyžaduje jeho aktivní spolupráci. Kniha Tváří v tvář beztvarosti je zkušeností jedinečné četby, jak literárních, tak filosofických, estetických i jinak zaměřených teoretických textů, jež může být v mnohém velmi inspirativní. Představuje hutný, odkazy na teoretickou literaturu různého druhu nabitý text, plný originálních myšlenek, postřehů a reflexí, který ukazuje na možnost vykročit po mnoha zatím ještě neprošlapaných pěšinách.

(...) Druhá vydaná publikace literárního teoretika Tomáše Jirsy s názvem Tváří v tvář beztvarosti (2016) se snaží nastínit jednu z cest, jak afekty konkretizovat, a to, poněkud nečekaně, skrze střet s úzce souvisejícím jevem, totiž beztvarostí. Oba koncepty jsou zdrojem podobných fascinací a zároveň podobných úskalí: jelikož označují něco, co se pojmovému uchopení vzpírá, často bývají vymezovány negativně vůči formám a principům, které rozkládají či vyřazují z činnosti. Jirsa hned v úvodu zdůrazňuje, že deformace, kterou afekt i beztvarost přinášejí, nemusí být pouze rozvratná, ale především tvořivá. (...) Promyšlenou syntézou několika přístupů autor dokázal do koncepcí afektu a beztvarosti vnést performativní a operativní ráz, který v dosavadních studiích na dané téma často chyběl nebo fungoval čistě na rétorické či intuitivní rovině. Nevychází sice přímo z kontextu afektové teorie, ale jeho „boční pohled“13) nabízí četné inspirace, jež mohou přispět k obroušení tendencí k abstraktnosti, negativitě či senzualismu. V závěru uvedený poznatek, že afektivní exces bezprostředně souvisí s excesem mediálním (s. 320), zároveň při vhodném upřesnění může vést k ještě intenzivnějšímu propojení afektových studií s (nejen) německou teorií a filozofií médií, které by mělo za cíl domyslet problém rozličných forem afektů do krajních důsledků.

(...) Jirsa v tomto ohledu beze zbytku využil formátu knihy a bez velkého přehánění můžeme říci, že teprve v této podobě nabývají samy o sobě jeho nesmírně propracované a erudované eseje komplexní smysl, které- mu je fenomén beztvarosti aktuálním úběžníkem. (...) Celkově pak nutno zdůraznit, že Jirsa je stejně tak pronikavým čtenářem, jako suverénním interpretem, jehož spletitá kniha navíc nikdy nepozbude na jasné a stylisticky brilantní orientaci v nejasném terénu. Vzhledem k autorově přehledu na poli primární i sekundární literatury je tak Jirsova publikace nejen že vynikající badatelskou prací, ale může posloužit i jako přehledný úvod do problematiky.

(...) Nevolí jednoduchú cestu, jeho riešenie je však – napriek náročnosti témy – elegantné. Beztvarosť predstavuje na pozadí konfrontácie s  tromi figúrami: zmazanej tváre, tapety a  prázdnej stoličky. Nechápe ju ako absenciu tvaru, ale ako jeho latenciu, moment jej zrodu alebo transformácie. (...) Opísané fenomény a príklady, ako aj skica teoretického pozadia predstavujú iba relatívne malý výsek toho, čo Jirsova práca v skutočnosti obsahuje, resp. explikuje. Na jednej strane nadobúdame dojem vysokej komplexnosti problematiky a potreby túto komplexnosť teoreticky zvládnuť. Na druhej strane sa nám môže zdať, že komplexnosť problematiky sa utvára až na podloží vysokej komplexnosti teoretickej diskusie o fenoméne defigurácie, resp. beztvarosti. Publikácia – práve vďaka obsiahnutiu oboch pohybov – podáva autentické svedectvo o tom, ako sa komplexnosť vedeckej argumentácie v  humanitných vedách rodí: z  nepretržitého vzájomného premýšľania istého javu a  pokusov o  jeho uchopenie.