To, že vydává sbírku básní, by se dalo u Jaromíra Typlta brát téměř jako stylový experiment – po svých prvních sbírkách, zveřejněných v první polovině 90. let, se totiž ve všech dalších knihách pohyboval na otevřeném pomezí mezi poezií, prózou a esejem (že ne zas až, 2003, nebo Stisk, 2007). Představa, že báseň nemá zůstat uzavřena v jediné podobě,...