(...) Postavy jsou chyceny v pasti svých životů a doby, z níž některé marně touží uniknout, nebo alespoň získat svůj „hormon štěstí“, zatímco jiné již rezignovaly a spokojí se s pouhým vegetováním. Takřka nic zde nefunguje, normalita jako by si vyměnila místo s nenormalitou. (...) Ať už je užit vypravěč autorský, nebo personální, vždy promlouvá obecnou češtinou, jejíž fasety (včetně vulgarismů) Krejza brilantně ovládá. Na malé ploše jimi vtáhne čtenáře do mysli i světa svých postav, hutnými dialogy sune děj vpřed, nic tu nedrhne, vše plyne naprosto přirozeně. Životem se je třeba umazat a taková je i řeč.

(...) Při čtení prvních povídek se může zdát, že nejsou uchopitelné, jsou bez začátku, bez konce, že postrádají smysl. Dalším a dalším čtením se ale začnou objevovat střípky, které jednotlivé příběhy pospojují, a vy si zpětně vybavíte, co kam patří. Náhle pochopíte, že zrovna tenhle dospělý je přece tím dítětem z první části knihy a jaký vlastně dopad měly na jeho vývoj předchozí události. Autor tak čtenáře nutí k zamyšlení nad lidským chováním a jeho dopady na své okolí. (...) Dalším plusem je autorův styl. Dialogy jsou psány tak, jakoby je skutečně vytrhl z běžného hovoru, žádná nucenost, ale realita.