(...) Pokud má někdo stále dojem, že povídky jsou žánrem, v němž se romanopisci rozcvičují k pozdějším velkým výkonům, má nyní velkou možnost nad souborem Buď už, prosím tě, zticha změnit názor. Postavy Carverových povídek přišly o práci, vysedávají na baru v levných restauracích, leží v posteli vedle manžela a nemohou usnout, stěhují se z jednoho domu do druhého... (...) Nejde ale jen o téma, podstatná je především Carverova schopnost "tichého vhledu". Při čtení povídek postavám činícím zdánlivě nesmyslné kroky rozumíme - a to "beze slov", okamžitě si totiž získají naši důvěru. Po tomto setkání se v člověku ale vždy něco zlomí, něco praskne či se alespoň cosi nepatrně pohne. Nezřetelně, ale jasně.