(...) Autor splétá román z lyrických pasáží, psychedelických výjevů, veselých historek ze života i tísnivých popisů vězení a psychiatrické léčebny. A v každé stránce se odráží jeho vlastní zkušenost, kdy sám zažil v sovětských časech pád na společenské dno. Jeho styl připomene beatniky, Bohumila Hrabala i finského bouřliváka Penttiho Saarikoskiho, s nímž má ostatně společný osud nedostudovaného lingvisty a významného překladatele: Kunčinas přeložil díla Elfriede Jelinek či Güntera Grasse. A Tula rozhodně není kuriozitou pro znalce Pobaltí. Je důkazem, že i v této oblasti vzniká literatura světových parametrů. Snad její působivý i jímavý hlas nezůstane zase na dlouho osamocený.

Děj tohoto zásadního litevského románu je zasazen do neutěšeného prostředí socialistického Vilniusu, konkrétně do čtvrti Užupis. Časově spadá do posledních let socialistické éry Litvy. Vypravěč se vrací v podobě netopýra na místa, kde prožil krátkou, intenzivní lásku, a pátrá po své tehdejší milované.

Nejvýznamnější Kunčinasův román stojí za pozornost nejen proto, že k nám litevské hlasy doléhají tak vzácně. Nespoutané vyprávění o jednom bohémském tulákovi, jedné krátké lásce, jednom městě a jedné epoše přechází od humorného tónu přes naturalistické popisy prostředí k psychedelickému líčení vjemů. Čtenáři nabízí exkurzi do vilniuského podzemí, na kterou jen tak nezapomene.