Melmoth

Povedený román, který se vymyká mnohým nově vycházejícím románům. Obsahuje několik vrstev, které bychom mohli na sebe klidně naskládat, až by vznikla dokonalá pyramida jako nedílní celek složený ze sobě rovných dílů, byť odlišných obsahem. Jednotlivé části nejen ve smyslu jednotlivých kapitol, ale i významů by autorka klidně mohla rozložit na několik odlišných hromádek a sepsat několik i žánrově odlišných knih a to aniž by bylo dílo kvalitativně ochuzeno. Vznikly by tak např. romány o novodobých poměrech v Manile, o zacházení s arménskými dětmi na počátku 20. století, o upalování čarodějnic ve středověké Anglii či o životě sousedů v nacisty okupované Praze. Autorka vložila do Melmoth ústřední téma a to pocit viny. Melmoth jako bytost zjevující se obyčejným lidem, těm, kteří provedli něco strašlivého, byť se nejednalo o vrahy nebo psychopaty, ale o úplně obyčejné lidi, kteří mnohdy ne záměrně, ale vlivem snad osudu či na základě tlaku v mimořádné situaci a kvůli lidské slabosti nebyli schopni prostě zvládnout situaci a vyřešit ji jinak. Melmoth svým způsobem může čtenáři připomínat polednici, ačkoliv tyto dva fenomény v určitých ohledech nelze srovnávat. Nic pro nenáročné čtenáře, je to román, který uspokojí chuťové poháry náročnějších čtenářů, román se silnou příchutí a provázaností psychologie a historie, zahalený mystickým závojem. Vše skvěle dokresleno atmosférou staré části Prahy. Pokud jste kdy měli možnost poznat historické jádro velkoměsta a ochutnat jej jako člověk přicházející zvenčí užívající si atmosféru starých uliček, kaváren a architekturu v podzimních večerech, pak vás román vtáhne zpět do vašich vzpomínek na mystikou opředenou starou Prahu. Ojedinělé dílo, které v sobě má špetku až těžko striktně zařaditelného druhu umění.
Edith M., Mariánské Lázně

Příběh jsem zvládla za necelé dva dny, román je opravdu čtivý. Víc než viktoriánský, je to příběh o vině, hříchu, hledající morálku a etiku v moderně gotickém hávu. Takový gotické “Pokání”. Autorka oslovuje čtenáře (což funguje úžasně v Kvítku, ale tady je to bohužel spíš nemotorné), vytrvale opakuje a umocňuje ponurou temnou atmosféru zmínkami o chladu, zimě, kamenech, měsíci apod. Z mého pohledu se snaží na sílu, a na úkor příběhu, vytvořit viktoriánský román.
Helena žije asketicky v Praze a vytrvale se trestá, odmítá dobré jídlo, cukr, všechny možné marnivosti a patrně i ložní prádlo. Z nějakého důvodu si proti vlastním přesvědčením najde dva přátele. Víc, než hlavní postava je Helena spíš průvodce krátkých příběhů-zpovědí, co k ní najdou cestu ve formě deníků nebo rukopisů. Celý to trochu připomíná panenku matrjošku, co se odkrývá jedna po druhý, příběh po příběhu a rozplétá děj. Spousta otázek ale zůstane nezodpovězených, možná postavy přidané jen tak mimoděk, na dotvoření atmosféry?
Melmoth/Svědkyně je přítomna po celou dobu, ať už v někom nebo sama o sobě, vzbuzuje ambivalentně jak strach, tak pokušení. Hraje podobnou roli jako duchové v Dickensonově Vánoční Koledě. Nejdřív vytipovaného (vyvoleného?) hříšníka pronásleduje, a jakmile se objeví slabá chvíle, vynoří se jako vlasatý mozkomor a vláčí hříšníka do minulosti, nutí ho “vidět”, co svým jednáním způsobil. Každý je přitom z jiné doby a místa, od Turecka přes Manilu do Anglie. Vyvstává nejeden etický problém – Můžeme někomu odepřít svobodu zemřít, pokud je ve velkých bolestech? Co dělat, když za nás někde dobrovolně vezme na sebe vinu? Když v dětinském rozmaru způsobíme neštěstí a bolest nebo když si nechceme připustit účel našeho jednání – malou, ale zato osudnou roli ve vražedné mašinerii krvavé ideologie. Tyhle příběhy měly hluboký potenciál, každý by sám o sobě vydal na knihu nebo povídku. Osobně mi přišlo zajímavé porovnání v percepci a interpretaci viny z pohledu kultur a v rámci věku postav. Je škoda, že je autorka nerozvedla víc. Na můj vkus byla tak veliká škála historie, postav a problematik (holocaust, arménská genocida, uprchlická krize …), které spolu kromě motivu viny nijak ani vzdáleně nesouvisí, ve finále spíš na škodu než na hlubší užitek. Takový materiál se dal propracovat důmyslněji.
Závěrem = Román má (oproti tomu, co jsem právě napsala) i velmi silné okamžiky, například, velmi živé, až divadelní “scény“. Pokud ALE chcete gotický román, nebudete happy. Užila jsem si zmínky o Praze i Česku, autorčin průzkum vytvořil znalost tak akorát pro dotvoření atmosféry, historie a postav, aniž by se odchýlila ke kýčovým popiskům. V budoucnu snad přečtu I opěvovanou Nestvůru.