(...) Ačkoliv muselo být pro autorku navýsost bolavé podělit se o svou zkušenost, z vyprávění lze vyčíst upřímnou snahu o léčivý proces. Autorka nevypráví jen o sobě, oslovuje všechny ženy i muže, jimž do života zasáhla neplodnost, a ujišťuje je, že vše, čím si procházejí, je v pořádku. V průměru mluvíme asi o každém pátém páru.

(...) Minimalistický černobílý styl, v němž poznáme autorku „japonské“ obrazové encyklopedie Pikunikku, dobře doplňuje žánr knihy, který se s potlačením sekvenčnosti stává spíše ilustrovanou příručkou. Respektive osobním návodem, jak ve společnosti dospělých komunikovat o reprodukci: poslouchat a být opatrný, protože pokud neznáme situaci dotyčného, můžeme mu snadno ublížit.

Ilustrátorka vypráví svůj příběh o marné snaze počít dítě pomocí umělého oplodnění s nadhledem a překvapivě vtipně. Vedle vylíčení lékařského procesu a sílícího psychického tlaku tkví síla knihy ve vypointovaných ilustrovaných záznamech absurdních reakcí okolí.

(...) Obě knihy mají mnoho společného, třeba to, jak dobře zvládají těžký žánr autobiografie. Nesklouzávají k sebelítosti, naopak se nebojí černého humoru a chytře do svých děl vkládají analytické poznámky – o tom, kolik stojí umělé oplodnění, nebo o tom, co v naší kultuře znamenají vlasy.

(...)Prostřednictvím drobných kreseb má kniha nejspíše větší výpovědní hodnotu než v podobě novely. Sloužit může i jako neotřelá příručka pro ty, kteří jsou tematikou nepolíbení, nebo se infertilita týká někoho z jejich okruhu.

(...) Proč je důležité číst tuhle knížku, ve které se autorka rozhodla jít s kůží a vlastně i s jinými orgány na trh? Protože kromě toho, že se člověk z až učebnicově přehledných nákresů dozví, co je to třeba intrauterinní inseminace a jaký přesně následuje kolotoč, když se dílo nedaří, se dokážeme vžít do lidí, které neplodnost postihla. A dostaneme jistý recept na to, jak se k nim chovat.