(...) Denemarková je (...) nemilosrdná vypravěčka. Od prvního řádku ostře útočí na tělo čtenáře, nejen drastičností a nechutností násilí, které vybublává na povrch, nýbrž i jakousi neurotickou dramatičností psaní, která se odráží v krátkých větách a ve smyslu pro rychlé střídání obrazů ve stylu filmového střihu. Jako by tím vším text dával najevo nesmírnou obtížnost, až nemožnost naplnění sebeuklidňujících Gitiných slov: "Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet."
Nevídaná doteková expresivita vyprávění, spočívající více ve stylu než v jazyce a jednotlivých slovech, zároveň zdůrazňuje hlubokou tělesnost všech událostí, včetně představ o pomstě, které občas prolétnou Gitinou myslí.

Denemarková ve své druhé beletristické knize líčí osud dívky, Gity Lauchsmannové, jíž se spletité česko-německo-židovské kořeny nedovolují vrátit do nově uspořádané poválečné společnosti.