(...) V tom příběhu se vlastně všecko podstatné, existenciální děje přes druhého. A nejen přes nejužší rodinu a nejen přes reprezentanty vlastního etnika. Žádná posedlost představou o „hrdé Romce“ se tady nekoná, Fečová referuje o síle, nezbytnosti mezilidských vazeb, a to síle odstředivé, zabírající široké a stále širší, ovšem soustředné kruhy. (...)

Jak po válce pražské rodiny chodily prát prádlo do Vltavy, jaké mívali – a snad dosud mají – Romové svatební či pohřební tradice, jaké to je, dodělávat si po šedesátce řidičák a maturitu a přitom provozovat úspěšný folklorní soubor s dětmi z tzv. vyloučených lokalit: to všechno a mnohem víc se čtenář dozví z čerstvě vydaných memoárů známé osobnosti romské kulturní scény Olgy Fečové.