(…) Michal Janata je zkrátka specifický, ale cenný úkaz. Nese v sobě konkrétní historickou zkušenost, kterou vpravuje do psaní o různých disciplínách, přičemž jeho metodologická nestandardnost může za šťastné autorské konstelace vydat plody nevykazující aseptičnost, která je tolik rozšířena v tuzemském odborném psaní. V textu o stáří je sebestřednost vlastně vítaná, neboť téma mu organicky dovoluje být i velmi osobní. Pisatelův náhled na stáří má biologickou, existenciální i společenskou rovinu; a samozřejmě se vzájemně prostupují a ovlivňují. I když rezervovaně píše, že kniha Jeana Améryho O stárnutí. Revolta a rezignace „se hemží naturalistickými popisy stáří“, i on nabízí v tomto smyslu několik sytých vět. Nejzajímavější je pak Janata v existenciální rovině; sklon k aforistické zkratce, k formulační destilaci a sem tam i ironii se potkává s ostnem životního času, který bodá do každého z nás. Autorovo vnímání stáří je neiluzorní, uvědomuje si tragičnost bytí, ale úvahy neústí do depresivnosti. Z řady důvodů má pro Janatu zkoumaná životní fáze nezastupitelnou hodnotu. Fyzicky jde vždy o úpadek, ale stáří je také šancí na vědomé završení daného života. A prožívání může být v této fázi vůbec nejintenzivnější – právě s vědomím krátícího se času. (…)