(...) Básníkem tak Jirous zůstává paradoxně nejsilněji tam, kde začínal s "labutími písněmi": v přemítání o Bohu, v pevném zaklínění mezi reálie a postavy českého literárně-společenského kontextu (téměř každá báseň nese dedikaci nebo je reminiscencí na některého z Jirousových přátel), občas i ve vtipném užití výrazové expresivity nebo bezskrupulózním pohledu na svět.