Nakladatelství Perplex

První souborné vydání tří tematicky souvisejících básnických sbírek, vytvořených autorem v letech 2001 až 2011. Původně samostatně vydané, ale úzce propojené (a dnes již beznadějně nedostupné) knihy jsou zasazeny do českých Sudet.

Básník Vít Slíva si v letech 1977 až 2008 vedl soukromý deník nazvaný Dnění, čítající více než 3500 stran. Tento soubor, jenž obsahuje jak poetické záznamy všedního dne, tak příležitostné básně, se v českém literárním prostředí stal určitou legendou.

Třetí kniha Jana Kunzeho je souborem básnických minipříběhů podaných (podobně jako v autorově druhé sbírce Dekadent dezert) s přímočarou provokativností a tematizujících životní peripetie individua-umělce, v němž tušíme autorovo alter ego.

Je s podivem, že jako zdroj básnické inspirace zůstávaly numerologické příručky (na rozdíl od slangů, profesní mluvy a webových jazykových mikrosvětů) až dosud nepovšimnuty. Ivana Kašpárková si ve své knižní druhotině tento materiál přizpůsobila.

Čtvrtou básnickou sbírku Daniela Hradeckého tvoří tři samostatně stojící skladby.

Novou, dvojjazyčnou knihu Radka Fridricha tvoří básně, krátké prózy a črty, jejichž společným jmenovatelem je železniční linka S1: regionální trať propojující české a německé příhraničí.

„Bůh je nejosamělejší člověk na světě,“ čteme ve třetí sbírce básní Olgy Stehlíkové — ovšem není to bůh krutý ani lhostejný, jen lidsky opuštěný. Nedosažitelnost nejkrásnějšího světa, který vytvořil, jej nutí hledat útěchu v příbězích.

Druhá sbírka Radka Glabazni signalizuje úkrok od poetiky jeho dvojjazyčné prvotiny „Teď ještě hlavou o střepy“, kde autor hledal inspiraci zejména v místech spojených s jeho oblíbenými literárními postavami a tvůrci.

Rozhovory a minipříběhy na hranici humoru, poezie a absurdity odehrávající se v kulisách stavebních strojů, nákladních aut a levných obědů.

Poezii Miroslava Černého dlouhodobě formují inspirace z absolvovaných cest i práce na překladech starých ság, mýtů a pověstí.

Název knihy a samotný motiv proluky (tj. prázdného místa v zástavbě, které bylo původně domem a domovem) je pro sbírku debutujícího Jana Nemčeka symbolický i určující.

Šestačtyřicet textů tvořících volnou básnickou skladbu. Studené, nehostinné a jen zdánlivě pohádkové prostředí, v němž se báseň někdy pro jistotu vyslovuje jako ochranná formule či zaklínadlo. Hledání a cesty.

Třetí básnická sbírka Viktora Špačka potvrzuje obecnější tendenci v současné české poezii, která postupně opouští vyčerpané lyrické obsahy a snaží se více a přesněji reflektovat reálnou existenci v reálném světě 21. století.

Staré diapozitivy zachycující fragmenty dětství; panelová zástavba zakousnutá do podhůří Slezských Beskyd; obludný „werk“ železáren, jejichž tep dnem i nocí pulzuje srdečním svalem kraje.

Ať už jde o vzpomínky na dětství v normalizovaném Československu, ne vždy zapamatováníhodné dohry milostných peripetií či pokusy o únik ze vztahového stereotypu, druhá básnická sbírka Dana Jedličky toto vše zaznamenává citlivě.

Básnické prvotiny mívají tendenci k určité sebestřednosti – bolestnému prožívání vlastního „já“ na osudové trajektorii směřující k nedosažitelnému „ty“. V debutové sbírce Tomáše Čady nic takového nenajdeme.

Zpozdilý moralistní hanopis? Pomýlený manifest? Snad takto lze vnímat a číst nejnovější soubor básnických textů Daniela Hradeckého.

Autorčiny verše tematizují otisky života; chvíle, kdy pochopíme nevratný úbytek životodárné energie; okamžiky, kdy se do řádu našeho usebraného života nekompromisně vlamuje smrt - a kdy se před námi přesto zjevuje potřeba žít nepředpojatě a bez omezení.

Svou v pořadí třetí básnickou sbírkou rozvíjí Lukáš Bárta osobitou poetiku, v níž se mu daří dobývat z převážně městské každodennosti působivé mikropříběhy a evokovat nevšední obrazy.

Sbírkou Krajina v samotách slova debutoval Miroslav Černý v roce 2005 a dodnes je jeho pravděpodobně nejosobnější a čtenářsky nejpřístupnější knihou. Jak ukazuje i recenzní ohlas prvního vydání, jde o básnickou prvotinu zralou a vyrovnanou.