Knižní pól 12. 4. 2014

Do dnešního výběru vcházejí jak pověstné grácie neboli po řecku charitky tři autorky. Která je Aglaia, která Eufrosyné a která Thálie, to si rozhodněte sami. O knížce každé z nich však můžu říct, že pro mne představuje to, co platilo o Diových dcerách: jsou půvabem a krásou literatury.

První je spisovatelka zpoza hranic - z mého pohledu první dáma polské literatury Olga Tokarczuková. V nakladatelství Host vyšla v překladu Petra Vidláka její další knížka. Tentokrát je to publicistika - autorkou sestavený soubor fejetonů, úvah a jiných příležitostných textů. Jmenuje se Okamžik medvěda.

Drobný titulní esej zařadila Tokarczuková na úplný závěr a na rozdíl od detektivek můžu prozradit, o co tu jde a o co jde i v celé knize. Tokarczuková vzpomíná na okamžik z dětství. Rodiče ji poslali na nákup. U trafiky uviděla ve frontě medvěda a popisuje to takhle:

Nikdo si ho příliš nevšímal, vypadal docela normálně - byl mohutný, o hlavu vyšší než ostatní čekající, hnědý, stál na zadních nohách a trpělivě čekal, až na něj dojde řada… Byla jsem tak rozrušená, že jsem zapomněla na nákup a rychle se vrátila domů, abych mohla našim říct o tom, co jsem viděla.

Dopadlo to očekávatelně: rodiče jí pochopitelně nevěřili a chtěli po ní pravdu, jak to doopravdy bylo. Tehdy malá Olga poznala, že každý máme svůj vlastní svět a své vlastní pravdy, že se musí naučit, co máme společné a co je pouze osobní, každého z nás, nesdělitelné. A od toho míří k nejzásadnější otázce literatury: totiž k rozdílu mezi pravdou života a pravdou literatury. A takhle svou úvahu uzavírá, přečtu vám to, protože to považuji za jedno z krásných spisovatelských vyznání:

Dnes jako dospělý člověk přiznávám: nelhala jsem, když jsem rodičům vyprávěla o medvědovi u stánku s novinami. Viděla jsem ho. Ale současně odevzdaně dodávám: lhala jsem, protože medvědi nestávají ve frontách na zadních. Beze smutku se vzdávám toho fascinujícího, pohádkového obrazu svého medvěda. Pro všechny takové a podobné zkušenosti je tady literatura - zvláštní a obrovské místo mezi mnoha individuálními pravdami.

A obhajoba jiných, zvláštních, neobvyklých pravd je tématech celé knihy, ať už rozebírá společenské stereotypy a setrvačné teze nebo píše nadšenou recenzi na filmový Matrix.

Okamžik medvěda Olgy Tokarczukové je knížkou pro čtení kdykoli. Právě proto, že je to soubor různých, jen zřídka delších textů, můžete ji mít odloženou pro chvíle několika minut volna, pro potřebu přečíst si něco promyšleného, dobře napsaného, přitom krátkého a osvěžujícího.

Obhajoba práva na vlastní pohled je také tématem nové knížky Petry Hůlové Macocha. Ovšem Macocha je próza - je to novela, ale hodně zvláštní. Je to lyrická zpověď, dílem existenciální, dílem psychologická, nebo spíš všechno dohromady, proud plný postřehů, názorů, zamýšlení.

Hodně autobiografickou vypravěčku napsala Hůlová trochu starší, asi proto, aby jejím prostřednictvím mohla vypsat i vztah matky s dětmi skoro dospělými. Jádrem jsou však v knize reflexe tohoto vztahu i jiných sociálních vazeb, třeba glosa o relativitě a pravdivosti:

…pohledy na věc jsou všelijaké a s tím také přístupy, postupy a výstupy. S tímhle se v naší multirelativní době pořád někdo ohání a říkám těm lidem pro svůj vlastní účel babradla, protože uvažování, které za něco stojí, je jako nohavice, a řekněte mi, kdy se kdo nohou ztratil ve svých vlastních kalhotách?

Svou směs rodičovské i spisovatelské litanie oživuje Petra Hůlová metaforami a poetickými obrazy a najdeme tu i řadu autorských vyznání, třeba tohle:

O lidi jde přece především a nevím, jestli to říká psycholožka, nebo já, protože ona se živí tím, že lidem vydělává duše, a já dělám do lidí svým psaním. Vpouštím jim pod kůži červený dým jako do kotle páru kouřostrojem na rockovém koncertě (ten dým se vyrábí v mé hlavě), než hnedle nato zaduním hluše jako prázdný sud.

 Macocha Petry Hůlové nemá v české próze moc analogií, asi nejblíž je Knížka s červeným obalem Alexandry Berkové, ale jsme o generaci dál. Nepřekvapilo by mne, kdyby si Macocha vydobyla podobné renomé a stala se také čtenářskou favoritkou. Poslechněte si ukázku do třetice:

Na svém muži si vážím přímosti, čestnosti a zodpovědnosti, na tom se nezměnilo nic a ani jinak. Jen ta láska je pryč, ale byla tam a pravá nikdy nemizí, a myslím na to, že zaúkoluju děti, aby prohledaly celý byt i za postelemi a pod gaučem, a dokud tu lásku nenajdou, tak nedostanou nažrat.

Novelu Petry Hůlové Macocha vydalo nakladatelství Torst.

Třetí autorkou je Irena Dousková s dosud nejtlustší knihou - a bodejť by ne: hlavní postavou je v ní člověk sice krátkého, ale bohatého života - Jaroslav Hašek. A je pozoruhodné, že i názvem jako by se Dousková hlásila k Tokarczukové: román se jmenuje Medvědí tanec.

Irena Dousková nenapsala v pravém smyslu autobiografický román o Haškovi. Její vyprávění je mnohovrstevnatý příběh z doby, kterou si konvenční paměť připomíná jako vzorovou první republiku. Jenže ona příliš vzorová nebyla, jen se nám - nebo spíš její obraz - ve srovnání s dnešním stavem jako vzor jeví. A v tom dobovém sále prvorepublikových šibřinek tancuje Jaroslav Hašek podoben usilovně krocené, ale pořád nezkrocené, jen unavené šelmě, svobodný duch na sklonku sil a života. Román Medvědí tanec je napaditý, do scének, ale taky dopisů a dalších žánrových oživení rozepsaný haškovský monument. Připomíná trochu Neprašovu jezdeckou sochu Jaroslava Haška na pražském Žižkově. Čtete tu o tom, co je za Haškem, z jaké společnosti přišel, v jaké žil a psal. Irena Dousková, domnívám se, Jaroslavu Haškovi porozuměla až na kost - na rozdíl od některých literárněvědeckých vykladačů.

Haškovský román Medvědí tanec vydalo nakladatelství Druhé město.

Všechny tři autorky - i když každá v jiném žánru - se ve svých knihách věnují vztahu mezi skutečností a literaturou. Jako kdyby se domluvily - což je samozřejmě nesmysl. Jako se nemohly domluvit s Emanuelem Fryntou, který se věnoval stejné otázce ve svých úvahách asi nejvíc. Nakladatelství Torst teď vydalo jeho Eseje.

K Douskové knize je ve Fryntových Esejích obsáhlý pandán, dvě haškovské studie, jedna z nich nazvaná Hašek je publikovaná poprvé a obě dohromady jsou možná tím nejlepším, co bylo u nás o Haškovi a jeho díle napsáno. Fryntovy postřehy přesahují dobu vzniku a překvapují smyslem pro postižení podstatného. Frynta charakterizuje vztah Čechů k rakousko-uherské monarchii předstíranou loajalitou i mezi zaměstnanci státních institucí. Předstírání za Husákovy normalizace tedy mělo na co navázat a trvá i dnes, ke státu vlastnímu.

Druhým momentem byla alergie na Habsburky, která se hromadila od roku 1526 a spektakulární popravou na Staroměstském náměstí v roce 1621 zesílila v dědičnou nenávist. Nemohu si odpustit aktuální odbočení. Frynta miloval a překládal ruskou literaturu, i když jeho samotného Rusko převlečené do kostýmu Sovětského svazu pramálo těšilo. Alergii a nenávist stihlo Rusko vůči sobě vyvolat v Československu za desetkrát kratší dobu. Dnes putinovské Rusko svým postupem vůči Ukrajině dělá totéž už v měřítku celosvětovém, jeho šéfům nedochází, že připravují svou zemi o důvěru na předlouhou dobu do budoucnosti, dnešní výhry jsou zítřejšími prohrami.

Jiří Honzík, který Fryntovy Eseje uspořádal, zmiňuje v doslovu jako významnou charakteristiku Fryntova života i díla noblesu. To je v českém psaní o literatuře vzácná věc. Jistě není náhodou, že měl Frynta blízko k Hrubínovi, Kolářovi i Hrabalovi.