Kniižní pól 17. 5. 2014

Do dnešního Knižního pólu jsem vybral několik knih, které mají blízko k subverzi, tedy k podvratnosti. Nemyslím revoluci, ale myšlení, které se nespokojuje se zavedenými poměry, a co je špatné, chce změnit.

Tony Judt byl britský historik, specialista na moderní dějiny, působil na anglických školách a pak dlouho na Newyorské univerzitě. Z jeho výroků stojí například za pozornost bilanční aforismus o tom, kam došel svět za Clintona, Bushe a Blaira: Úrodu let 1989-2009 spásly kobylky. Tu větu najdete v jeho knize Zle se vede zemi, která stejně jako jedinečné dějiny Poválečná Evropa vyšla česky. Zatímco Judtův krajan, známý Paul Johnson, napsal před lety sice čtivý, ale zároveň fobicky nenávistný pamflet Intelektuálové, Tony Judt svou vrstvu - tedy právě intelektuály - sebevědomě a mimořádně kvalifikovaně obhajuje. Knižní rozhovor, který s ním vedl o generaci mladší americký kolega Timothy Snyder, se v českém překladu jmenuje Intelektuál ve dvacátém století.

Původní verze názvu, jak v předmluvě píše Jiří Pehe, by se dala přeložit výrazem Myslet dvacáté století. V knize se totiž oba špičkoví intelektuálové, oba kromě jiného specialisté na východní Evropu, pokoušejí vysvětlit, co se to ve 20. století dělo a proč. Přitom se oba drží své role, tedy role historiků, kterou Judt popisuje po Snyderově narážce jako zacházení s nábytkem: My dva ten nábytek nerozestavujeme - jen na něj lepíme štítky. Naším úkolem je říkat: tohle je široký gauč s dřevěnou konstrukcí - není to stolek z plastu. Jestli si myslíte, že to je stolek z plastu, tak se jednak dopouštíte kategorizačního přehmatu, jednak vás to bude bolet, kdykoli do něj narazíte, a konečně a především ho budete špatně používat. Bude se vám v této místnosti špatně žít.

A Snyder doplňuje, že tedy možná jde o zanechávání stop vytvářením cestiček značkováním, tedy o to, co dělá, abych Snydera doplnil, už 115 let Klub českých turistů. Značí trasy a vy si můžete vybrat modrou, červenou, zelenou, žlutou. Podobná je role intelektuála - ale jestli se vydáte po téhle, nebo jiné cestě, to je vaše věc. Nemusíte si vybrat žádnou a prodírat se houštím, ale pak si nemáte co stěžovat.

O čem se tedy Snyder s Judtem baví? O židovství, o anglických spisovatelích, o politickém marxismu, o francouzských intelektuálech, východoevropských liberálech, amerických moralistech, o sociální demokracii. Jejich dialog je jedním z nejlepších průvodců 20. stoletím, který je míněn jako intelektuální přípravka pro století současné, protože ta otřepaná poučka, že kdo nepochopil vlastní minulost, musí si ji prožít znova, nepřestala platit.

Knižní rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století vydalo nakladatelství Prostor v překladu Martina Pokorného.

Kniha, která říká totéž co dítě v pohádce o císařových nových šatech, se jmenuje Digitální demence. Napsal ji německý psychiatr Manfred Spitzer a je to v téhle chvíli nejdůkladnější česky vydaná analýza vlivu digitálních médií, tedy televize, internetu, herních konzolí, mobilů a dalších stále chytřejších strojků, o robotech-chůvičkách ani nemluvě, na naše mozky.

Spitzer netrpí postmoderním relativismem a sází v knize fakta jako brambory do řádku. Dva příklady, cituji:

Způsob, jak se něčemu učíme, určuje, jak je naučená látka do mozku uložena. Z toho je tedy jasné: kdo svět objevuje jen klikáním myší, jak to doporučuje mnoho mediálních pedagogů, dokáže o něm výrazně hůř - tedy výrazně pomaleji - přemýšlet. Neboť klikání myší není nic víc než akt ukazování a nikoli skutečného zacházení s věcí.

Druhý příklad připomíná, proč je učení písma psaním hodnotnější než zápisem klávesnicí. Vykreslování písmen zakládá motorické paměťové stopy, které se pak aktivují při rozpoznávání písmen. Vyťukávání na klávesnici takové stopy netvoří, protože pohyby při psaní na klávesnici nejsou v žádném vztahu k tvaru daného písmene.

Dvě Spitzerovy věty z knihy Digitální demence doporučuji k zapamatování: Když se nějaký vědec vyjádří k digitálním médiím, je třeba se dobře dívat. Pokud je samá chvála, pak se musíme ptát, kdo ho za to platí. Spitzer však také dokazuje, jak selhávají politici, kteří se bojí médií, a tudíž se do řešení těchto problémů nehrnou. Jako odstrašující příklad uvádí rytířský titul od anglické královny pro ideovou tvůrkyni a producentku Teletubbies Anne Woodsovou za zásluhy o šíření britské kultury do světa, když výzkum prokázal, že sledování tohoto pořadu vede u dětí k zaostávání v řeči. A špatnou zprávou je i toto Spitzerovo konstatování:

Komplici digitálních médií se staly dokonce i církve, čemuž se zprvu dá sotva uvěřit. Dosud přetrvává obraz, podle kterého jsou církve posledními a současně nejstaršími baštami takových hodnot jako mír, rodina, laskavost k dětem a zdraví. Bohužel už to ale neplatí. Evangelická církev pořádá sympozia, na která jsou zváni jen zástupci médií a lobbisté. Ani slovo kritiky. A jistý farář vydal knihu, v níž tvrdí, že agresivní hry dětem prospívají.

Knihu Manfreda Spitzera Digitální demence vydalo nakladatelství Host v překladu Františka Ryčla.

O podvratnosti díla Egona Bondyho není třeba pochybovat, jenže Egon Bondy nepodvracel pro samo podvracení, jak se mu jeho někteří nepříliš sečtělí či předpojatí kritici občas snaží podsunout. Bondy podvracel a podhrabával modly, kulisy a lži. Ve čtvrtém, závěrečném svazku jeho Filosofického díla Postpříběh, příležitostné eseje a rekapitulace se to dočtete hned několikrát.

K jedné z kardinálních otázek evropské kultury se vyjadřuje takto:

Přijmout, že smrtí život individua definitivně končí, mi nečinilo obtíže a neměl jsem z toho strach, ba většinou ani smutek ne. Pokládám definitivní konec života smrtí za zasloužený odpočinek po smysluplném - a tohle slovo Bondy podtrhl -,  prací naplněném životě, víc si nežádám, víc nepotřebuji, víc nehledám, po něčem víc v podstatě ani netoužím. Věčný život mi často připadá jako nezasloužená klopota - kdyby byl… Tragédií, nevysvětlitelnou, neoddiskutovatelnou, nenapravitelnou a neospravedlnitelnou tragédií, je smrt jedině tehdy, jestliže náš život není smysluplný.

A pokud jde o Boha, je Bondy stejně jednoznačný: Jestliže je člověk s Bohem už v tomto životě, smrt ho přece od něho neodloudí, smrt to nemůže roztrhnout a zrušit a houby záleží na tom, abych byl živ věčně: jednou s Bohem vždycky s Bohem - pro Boha i pro mne.

Napsal Egon Bondy v textu, který pojmenoval Knížka o tom, jak se mi

filosofovalo.

Postpříběh, příležitostné eseje a rekapitulace jakož celé čtyřsvazkové Filosofické dílo Egona Bondyho vydal Lumír Kolíbal ve svém nakladatelství DharmaGaia. Spolu s editorem Martinem Machovcem tak završili několikaletou práci, která sceluje Bondyho vrstevnaté a všelijak rozházené dílo. Více než polovina textů je zde publikována vůbec poprvé, část dalších pak vyšla jen v samizdatu. Soubor Postpříběh, příležitostné eseje a rekapitulace je tak zároveň důstojným Bondyho filosofickým testamentem.

Bondyho texty mě někdy dovedou k tomu, že na YouTube pustím Muchomůrky bílé. Tentokrát jsem pro oddych ještě sáhnul po útlé knížce, která si s Bondym podává přes příkop nebytí zvláštním způsobem ruku. Eva Turnová hraje po Mejlovi Hlavsovi s Plastiky na basu, ale také píše a ve svém nakladatelství Eturnity vydala už druhý sešitek sloupků psaných pro časopis Instinkt a pojmenovaný stejně jako záhlaví v Instinktu Turnový háj. V Turnovém háji 2 je sloupků 47, každý se vešel na stránku, k nim Turnová přidala několik svých ilustrací. Dobré sloupky jsou o každodennosti a tu Eva Turnová zametá koštětem ironie podobně, jako Bondy krotil každou zbytnělou vážnost.