Jenže to by se nesměl jmenovat Kerouac, ale třeba Ferlinghetti. Ten totiž několik dnů po něm oslaví 98. narozeniny - a stále je živý. Srovnávat nesrovnatelné je pitomost. Jsme lidé různí a dva lidé mohou být pro život vybaveni tak odlišně, jako dva zcela jiné vesmíry. Pravda je ale také ta, že Kerouac byl talentovaný hajzlík, který celou osobností toužil po slávě a penězích, ale když obojí dostal, zničilo ho to rychlostí jeho literárního talentu. (Kerouac zemřel v roce 1969 na krvácení do jícnu, což bývá následekem nadměrného požívání kořalky). A tak dnes mohou postbeatníci navštívit místo stařičkého pána jen jeho hrob v rodném Lowellu. Ale upřímně - jak by asi pasoval stařík Kerouac do beatnické ikonografie? I když třeba tuhle svoji báseň by klidně číst mohl i v pokročilém věku:

přestal rozmnožovat
a vzdal to,
vřele doporučuji.

A jako trest & odměnu
za to, že vznáším tuto žádost,
vím, že se znovuzrodím,
poslední lidská bytost,
všichni budou mrtví a já budu
stařenou bloudící po zemi,
vzdychající v jeskyních
a spící na houních.

A někdy se budu pochechtávat, někdy
modlit, někdy plakat, jíst & vařit
na malém sporáku
v rohu jeskyně
"Stejně jsem to všechno věděl,"
řeknu
a jednoho rána z té houně nevstanu.

z knihy Rozprášené básně (překlad Petr Mikeš)