Jejich cílem je jednou za rok oslovit co nejpočetnější kulturní skupinu stávajících i potencionálních čtenářů. Poroty vyberou v několika kategoriích něco jako literární degustaci z toho lepšího, co domácí nakladatelské domy loňský rok připravily a předloží svůj výběr. Je tu zřejmá snaha připomenout existenci knih a udržet je v co nejširší čtenářské pozornosti.

Ano, zdá se mi, že na literární ceny je všechno kolem Litery takové příliš spořádané, jako když se dospělí sejdou a v košilích a kravatách řeší civilizovaně svět, takové setrvačně stejné – jak v organizaci, tak v designu, jak na jevišti, tak v hledišti. Ale abych neviděl zase všechno tak černě – každý rok bývají oceněny jiné knihy, to zase ano.

A ty letošní? Nejprve jedno osobní překvapení. Z letos nominovaných knih jsem četl minimum. Z 27 jsem se dopočítal čísla 7. Tedy: četl jsem většinou jiné knihy, než byly přihlášeny (v Liteře se totiž dá vybrat jen z knih přihlášených) a následně vybrány porotci.

A konečně stručně k těm knihám, se kterými jsem měl tu čest:

Únava materiálu. Po knize Marka Šindelky jsem šáhl automaticky, ale jak jsem si tak knihu pročítal, čím dál víc jsem zjišťoval, že mě tentokrát vlastně nezajímá. Až v panice jsem si přiznal, že mi vadí hlavně dvě věci – téma (ten čtenář je ale opravdu nevyzpytatelné monstrum – hemzá, že není kniha aktuální, a když je, hemzá taky) a pak taková zvláštní věc: najednou mi přišlo, že Šindelkovo psaní není dost chlapské, možná chlapácké (což pochopitelně nebylo ani v přechozích knihách, které mám rád).

Nikdy nebylo líp. Jsem obrovský fanoušek Šerého Laserových romancí. Ten koncept a energie, která do něj byla napuštěná, jsou obdivuhodné. V Nikdy nebylo líp se k mé nelibosti autor místo šlehům svazky vrbového proutí věnuje rozkecávání. Ale hodně popsaných stránek prozaickým textem není Šerého parketa, přestože jsou na stránkách rozházeny svinsky dobré perličky.

Ratajský les. U textu Aleše Palána jsem zažil to, že jsem měl možnost lehce vidět, jak vzniká a jak se ho snaží autor před vydáním doladit. Skvělé téma lovců komunistů viděné z různých stran a jak z 50. let tak ze současnosti, se právě v současnosti pro mě trochu nečitelně zamotalo. Ale jinak – tuhle knihu jsem četl velmi rád.

Víkend v jakémsi Švýcarsku. Básník Vít Janota je jedním z těch, kteří už mají svůj styl, svoje témata, svoje pozorovací metody a vlastní jazykovou laboratoř.  U mě zaperlil zatím nejvíc sbírkou Jen třídit odpad nestačí, ale jinak jsem se už na něj naladil a považuju ho za „svého“.

Jasno lepo podstín zhyna. Šáhnul jsem po knize Sary Baumeové, protože Odeon. A zůstal u ní, protože mě přemohla momentální melancholická potřeba outsiderovskéo příběhu, nebo co, a asi taky podařená ich-forma, která se mě nějak intenzivně dotkla.  Jak je to přeloženo nevím, ale příběh mě našel čtenářsky příznivě naladěného.

Putinovi agenti. Kniha Ondřeje Kundry se stala prodlouženou potřebou dozvídat se o našem veřejném občanském prostoru co nejvěrohodnější informace. Ondřej Kundra má v tomhle zatím moji důvěru. Sledovat putinovské Rusko jako někoho, kdo to s náma nemyslí dobře, je víc než nutnost.

Průvodce smrtelníka. Prakticky o posledních věcech člověka s empatickým Ondřejem Nezbedou. Četl jsem, protože autora znám z jeho novinářské praxe a vím, že je poctivec a nebanální. A taky prostě proto, že je to kniha o něčem, kde se zrovna neorientuju, ale jednou určitě budu muset projevit alespoň základní míru poučenosti.

A konečně Augustin Zimmermann. Debut Zuzany Kultánové byla jedna z pár knih, které mě bavily loni skutečně nejvíc. Pamatuju se, jak jsem byl vtažen na pražský Josefov roku plus minus 1860. Jak jsem viděl před sebou krhavé opilcovy oči, jak jsem cítil páchnout chudobu a falešné naděje. Považuju knihu za výborně a soustředěně napsanou. V pohodě obstála i v měření sil s mezinárodní produkcí.