Jak se píše na stránkách Carton Clanu, který pracuje na grafice časopisu: Fullmoon je pro lidi, pro které muzika není jenom kulisa do auta, pro lidi, kteří se nebojí nových jmen, a pro lidi, kteří dlouho snídají, protože průměrný Full Moon není žádný krátký čtení. Není odkázaný na agenturní tiskové zprávy ani PR, denně objevuje desítky nových kapel. Rokenrol, country, elektronika, hiphop, jazz, metal, pop, folk - na tom nezáleží. Nikdy nedocházejí superlativy. Profesionální fanoušci.

A tady důkaz:

recenze šéfredaktora Michala Pařízka na debutovou desku tria Algiers z nového, jubilejního Fullmoonu 50/2015 :

Pozvednuté zaťaté pěsti, černé rukavice, sklopený zrak plný odhodlání. Tichý protest z olympiády v Mexiku v roce 1968 obletěl svět, američtí medailisté z běhu na 200 metrů výmluvně vyjádřili odpor diskriminaci a podporu hnutí Black Power. Zlatý Tommie Smith a bronzový John Carlos to odnesli vyloučením z týmu a velkou kritikou (nejen) médií. „Znásilnili základní princip olympijských her, jejich apolitičnost,“ nechal se tehdy slyšet šéf Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage. Symbolika přežila, slova šéfa MOV jsou dnes úsměvnější než kdy dřív. Pamatujete na Peking nebo Soči? Nutnost protestu a touha po revoluci stále existuje a málokdo je pojmenovává tak přesně jako trojice Algiers na svém debutu.

Nedávné album Kendricka Lamara To Pimp a Butterfly je označováno za jedno z nejdůležitějších v posledních letech (podrobnou rešerši najdete v minulém čísle Full Moonu – pozn. aut.), dopad prvotiny Algiers by mohl být podobný. Kendrick logicky cílí na afroamerickou komunitu, hledá v historii možnosti jejího očištění a asanace. Algiers cílí obecněji, ale přitom do hloubky. Mluví k celé společnosti, pátrají po zřídlech a ozvěnách revolty. Jejich web je plný odkazů hudebních, popkulturních a hlavně politických, působí trochu jako rodinné album. Algiers jsou přirozeným pokračováním nepoddajné linie pokládající spoustu nepříjemných otázek a jen svou existencí podněcující k občanské neposlušnosti. The Birthday Party živili kreativitu hněvem a sexem, pro Algiers je pohonem i cílem politika, aniž by se zříkali příslušnosti k pop music.

Franklin James Fisher, Ryan Mahan a Lee Tesche se potkali na nuzném předměstí Atlanty. Dnes jsou z nich absolventi prestižních škol, jako kapelní místo pobytu uvádějí střídavě New York a Londýn, ale k dědictví a špíně amerického Jihu se hrdě hlásí. Zde jsou kořeny Algiers, ideologické i hudební. Sněhobílé květy bavlny, zmačkaný kapesník Flannery O’Connor, nezkrotná touha po lahvi kořalky v podání Williama Faulknera. V písních Algiers se odrážejí prastaré spirituály, gospely i vojenské pochody. Industriální podklady zdánlivě odkazují k Einstürzende Neubauten nebo Throbbing Gristle, ale skřípavé beaty pramení spíš v troskách po Katrině a přeplněných slumech. Pozoruhodné je, že přes veškerou přísnost a údernost, které eponymní album definují, primární pocity jsou euforické. Rytmizovaný potlesk, temné melodie a živočišnost. Náhodný odkaz na pracovní písně otroků (nejen) z Jihu? Ale no tak!

Možná nejlépe vystihli podstatu Algiers na serveru The Quietus, kde rozhovor se skupinou začíná větou: Kdy jste naposledy slyšeli o americké indierockové skupině, která může být označena jako poctivá? Scéna je přesycena nedorostlými projekty, nahrát a vydat desku může každý (a podle toho to často vypadá) a najednou se objeví trojice, která svůj debut piluje pět let. Pamatuje historie tak promyšlenou a zároveň animální premiéru? Není vhodnější příměr než Patti Smith a její Horses – Algiers podobně přirozeně žonglují s vážnými tématy, za každým druhým slovem se skrývá apel, nebojí se poezie. Jejich hudba podněcuje a konejší zároveň, pyšní se výraznými melodiemi, aniž by ztrácela na hloubce a důrazu. Franklina Jamese Fishera pojí s Patti ještě jedna vlastnost – schopnost dostat do zpěvu ohromnou škálu emocí. Skvěle mu padne roucho kazatele, okovy udřeného otroka i svěrací kazajka vyšinutého psychopata.

Pěst trčí bojovně vzhůru, Algiers klasický symbol posouvají zase o kus blíž každému z nás. Jejich debut je jako šlehnutí biče – ohlušující zvuk a dlouho se hojící následky. Není snadno stravitelný, obvyklý a už vůbec ne jednoduchý, vyžaduje velkou míru účasti a pozornosti. Poznamená. Zmíněná spisovatelka Flannery O’Connor se kdysi od jedné čtenářky doslechla, že „její kniha zanechává pachuť v ústech“. Pro briskní odpověď nešla daleko: „Neměla jste ji jíst!“