Detektivky začala psát v době první světové války. Ošetřoval od prvních dnů v nemocnici raněné. Po nějaké době ji přeřadili do výdejny léků. Tam si ve chvílích volna vzpomněla na svojí sestru Madge, která ji kdysi špičkovala, že napsat detektivku je tak těžké, že by to určitě nedokázala. Spletla se. První příběh se sice musel podle nakladatelských představ třikrát předělat, ale nakonec po válce v roce 1920 vyšel pod názvem Záhadná událost ve styleském sídle. Žádný zázrak, ale motor se nastartoval.

Šém byl zasunut a první "christieovský" detektiv, obtloustlý belgický policista na penzi, kníratý Hercule Poirot, se vydal po stopě zločinu. Podle pravidla "každý Holmes musí mít svého Watsona", připsala Poirotovi k ruce figuru romantika a nenapravitelného naivky kapitána Hastingse. Kdyby tak věděli, co práce je bude v budoucnu čekat! Namátkou: Vražda v Mezopotámii, Vražda podle abecedy, Záhady španělské truhly, Schůzka se smrtí, Vražda v Orient-expresu....

Dětství prožila detektivkářka harmonické. Stará dobrá Anglie na přelomu století. I ti chudší měli k ruce chůvu, kuchařku a pokojskou. Místo do školy chodila Agatha do vedlejšího pokoje, kam za ní vzdělání docházelo v osobách domácích učitelů. I věčné stěhování (hledání stále nových domů bylo prý koníčkem rodičů) jí připadalo spíš zábavné. I jinak bylo na puritánské Anglii ledacos veselého. Chtěla-li se jít například mladá slečna Millerová (autorčino dívčí jméno) veřejně vykoupat, nebylo to snadné. Pláže byly oddělené podle pohlaví. Dívky na břehu nastoupily do převlíkací budky, kterou obsluha po kladkách dopravila nad vodní hladinu. Z ní vstupovala dívka, tou dobou už převlečená do plavek, připomínajících večerní róbu, přímo do vody. Návrat byl obdobný. Slunění na pláži? Blázníte?

Ale zpátky ke knihám. Po skončení války začala Christie psát pravidelně. ještě dlouho se ale nepovažovala za skutečnou spisovatelku. "Některá plete, já si pro zábavu píšu." V průběhu let ale zjistila, že ji psaní detektivek nejen baví, ale také dobře živí. "Věděla jsem, že chci opravit skleník. Zjistila jsem si, co to bude stát a začala psát příběh, který mi na to vydělá." Žádný tvůrčí přetlak a nutkání. Jen řemeslo, poskytující zábavu a peníze.

Stala se z ní vyhledávaná autorka, Detektivka má totiž pro nakladatel neodolatelné kouzlo. Hodně se prodává a její čtenáři jsou věrní. I jistý zákazník si ale čas od času zaslouží inovaci. A tak se vedle Poirota objevila slečna Marplová. Tato amatérka, lehce zakyslá stará panna, se osvědčila. Udělat z pavlačové drbny, která má oči a uši všude, vyšetřovatelku na vlastní pěst, byl podle znalců největší autorčin přínos detektivní branži. Vyslat vrahounům na stopu takovu vtělenou zvědavost bylo od autorky skutečně ďábelské.

Po Agathě Christie ale zbyly i jiné literární pokusy. Několikrát se s bídným úspěchem pokusila o špionážní román a podle svých slov si nejvíc cenila svého psychologického románu, které napsala pod pseudonymem Mary Westmacottová a jmenuje se Nepřítomna na jaře (1944). Hlavní hrdinka v něm má o své osobě zcela přesnou, ale zcela mylnou představu. Postupné odhalování skutečnosti v několika dnech volna ji doslova vyděsí. A ještě něco, co o Christe nějak vypovídá. Měla strach z bombardování a tak v roce 1943 své románové postavy zvláštně zaopatřila: aby udržela pod kontrolou jejich osudy, kdyby se s ní něco stalo, napsala za války jak poslední příběh detektiva Poirota, tak finální povídku se slečnou Marplovou. Oba je nechala umřít a povídky uložila do sejfu jako součast své poslední vůle. A dalších třicet let jim vymýšlela nové a nové příběhy, s dobrým pocitem, že jejich konec má pod kontrolou. V podobné předstihu napsala i svůj vlastní životopis. Psala ho patnáct let a ukončila v roce 1965. Zbytek život věděla, že už má hotovo.