ukázka z rozhovoru, který laureát poskytnul pro časopis Naše rodina v roce 2012:

.....
Na rozdíl od předků jste se vydal uměleckým směrem. V kolika letech jste napsal první básničku? A pamatujete si ji?
V mládí jsem básničky nepsal. Ani holčičkám do památníku. Jediným památníkem, v němž se ocitly moje verše, je Památník národního písemnictví. Tu první básničku jsem napsal až ve věku 32 let. Bylo to po návratu z vězení, kde jsem se doslova naučil sekat latinu, což se řekne „latinam secare“. V závěru pobytu ve vazbě jsem si latinu stačil suverénně osvojit. Za pouhé tři týdny. V takzvaném výkonu trestu jsem sekal i vězeňskou latinu – podbíjel jsem železniční koleje.

Kdo z českých spisovatelů vás ovlivnil?
Božena Němcová se svým „sudem kulatým“, dále bratři Čapkové, Nezval, Seifert a nemnozí další.

S jakým „sudem kulatým“? Z toho, u něhož „rys tu pije“? Tedy z pohádky Jak se učil Honzík latinsky?
V té pohádce Boženy Němcové se vydal Honza do světa, aby se naučil latinsky a byl jako páni. Zapamatoval si, co slyšel, a když se tím po návratu pochlubil, vylili mu na hlavu vědro vody, aby mu z ní údajnou latinu vyplavili. Jenže se kolosálně zmýlili. Honza latinsky doopravdy uměl. Jen se podívejte:

Sud kulatý    Vas rotundum
Rys tu pije    Lynx hic potat
Tu je kára     Hic est carrus
Ten to ryje    Palum motat

To je přece latina jako vyšitá!

Mimochodem, to vědro vody popadla duchapřítomná maminka a z výšky ho vylila „na zamyšleného latiňáka“. Ale nechme Němcovou Němcovou a sud kulatý sudem kulatým. Na počátku vaší literární tvorby byly příběhy pro děti. Třeba Jak vzal králík do zaječích. Ta kapitola je již uzavřená?
Děti, které to tehdy četly, zestárly. Jsou teď možná ještě starší než já. A nové děti možná ani nevědí, co je to „vzít do zaječích“. Stará dobrá idiomatika, která se v umělecké parafrázi tak dobře přibližovala dětem, poztrácela své živé významy. A s novou bych zřejmě působil – postaru řečeno – jako slon v porcelánu. Ani bych se nechtěl naučit v tom chodit.

Proč už poezie nemá takovou sílu, jakou mívala…?
Nepíšou se už dopisy, ani ty milostné. Nečtou se knihy, a sbírky básní už vůbec ne. Obcuje se pomocí počítače a přenosného telefonu. Tam by se vešly snad jen básně Majakovského nebo skladba Ivana Wernische „Uáááááááááááá“, a možná ani ty ne. Poezie má stále sílu, ale vystavují se jí už jen stateční a trpěliví. Jde bohužel o vymírající kategorii.

Komu své verše adresujete? Znáte své čtenáře a čtenářky?
Oběma pohlavím. Ale asi píšu spíš pro čtenářky, jsou evidentně vnímavější. Od mužů ale neočekávám, že se mi budou vrhat k nohám. Dobře vím, že když se muži dovědí, že své verše píšu pro krásné ženy – a těmi jsou všechny – , začnou je číst taky.

                                           
Vaše básně mívají scénickou podobu, odtud už je krůček k divadelní hře. Nezkusíte nějakou napsat?
Už se stalo. Vždyť se někdy jedná o „epickou lyriku”, od níž je k divadelní inscenaci co by kamenem dohodil. Například když nedávno vyšla sbírka Platný příběh, připravil jsem divadelní představení s dialogy a téměř akrobatickou choreografií, v němž vystupovali Básník (já) a Múza (Anna Císařovská, kterou alternovala Tereza Karpianus).

Jste posledním básníkem českého humanismu – v tom smyslu, že veršujete latinsky. Nebo víte o někom dalším?
Pravda je, že mám za sebou latinské dílo. Zdůrazňuji „za sebou“. Dopsal jsem své verše a rozloučil se s latinou, která se v mém podání stala „služkou humanismu“, někdy rozvernou, jindy uváženou. Když jsem začal latinsky veršovat, neoživoval jsem mrtvolu. Latina opravdu nebyla mrtvá, jen se s ní jako s takovou zacházelo. Já jsem ji měl správně za živou. Položertem lze říci, že teprve když jsem ji už jako renomovaný latinský básník programově zapomněl, tak se definitivně stala mrtvým jazykem. A jestli teď někdo v Čechách nebo na Moravě veršuje latinsky, to nevím.

S kým z lidí, kteří prošli vaším životem a už nejsou naživu, byste se – samozřejmě kromě osob nejbližších – chtěl ještě potkat?
S Jindřichem Chalupeckým.

rozhovor vedl Jaromír Slomek, celý rozhovor v Naše rodina 31/2012