V jedné ze svých knih jste napsala: „Komunismus měl šílený plán proměnit starého člověka v starozákonního Adama a to se podařilo. Možná to jediné, co se povedlo. Za víc než 70 let vyšlechtili v laboratoři marxismu-leninismu ojedinělý lidský druh homo sovieticus.“ Kdo je homo sovieticus? Jaké má vlastnosti člověk sovětského typu?

S. A.: Je to člověk, který se snaží pomstít se za to, co se děje v postsovětském prostoru, zejména na Ukrajině, a to svědčí o tom, že tento homo sovieticus má vlastní představu, jak má vypadat tato země, co je patriotické, co je heroické. Je to člověk, který zatím nedokáže žít jako všichni. Pořád si žije svůj vlastní život.

Jde o vlastnost lidí v postsovětském prostoru danou komunistickou dobou, anebo má i hlubší kořeny?

S. A.: Na Západě dosti často slyším, že Putin se zbláznil, že chce válčit. Ráda bych řekla, že celá věc nespočívá pouze v Putinovi. Je tu společenská objednávka. Když jsem psala poslední knihu, projela jsem celé Rusko a cítila jsem tu agresivitu. Můžeme mluvit o kolektivním Putinovi. Putin žije v každém člověku. Je to kolektivní revanš.

Projela jste nejen Rusko, ale v podstatě celý postsovětský prostor. Jak bývalé sovětské socialistické republiky svou samostatnost vnímají? Jsou s ní vyrovnány, nebo se objevuje touha po opětovném začlenění do obrovského postsovětského prostoru?

S. A.: Lidé jsou zmatení. Když v 90. letech shodili komunistickou moc, neměli přece hesla, že veškerá moc patří Abramovičovi, oni si přáli socialismus s lidskou tváří. Nikdo kapitalismus nechtěl, od nikoho jsem to ani jednou neslyšela. Takže se ocitli v zemi, kterou neznali, byli okradeni a byli podvedeni. Myslím, že tady selhala politická i umělecká elita. Měli jsme historickou šanci a nevyužili jsme ji.

zdroj: web ČT, ukázka z rozhovoru

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ se narodila 31. května 1948 na Ukrajině, vyrůstala ale v Bělorusku. Jako novinářka i jako spisovatelka se zaměřuje na (post)sovětská témata: druhou světovou válku, rozpad východního bloku či katastrofu v Černobylu. V době vlády prezidenta Alexandra Lukašenka byla donucena pro své názory odejít ze země. Útočiště našla v Paříži a Berlíně. K jejím nejznámějším knihám patří prozaický debut Válka nemá ženskou tvář (česky 1986) a Modlitba za Černobyl (česky 2002).