Irská moderní liteartura má, z dálky viděno, dvě jasně rozpoznatelné tváře, které si získaly mezinárodní pozornost. Tu joyceovskou, experimentující s formou vyprávění a testující možnosti emocionálního i racionální sdělení (kromě Joycea pochopitelně také Flann 0'Brien, Samuel Beckett, Martin MacDonagh...) a pak tu silnou tradici vypravěčskou (např. Jennifer Johnstonová, John Banville, Frank McCourt...). Právě k rozeným vypravěčům a romanopiscům patří i Joseph O ˇConnor. Už ve svém debutu Kovbojové a indiáni z roku 1991 vyprávěl příběh mladého Ira, které s kytarou odchází do Anglie, kde chce udělat muzikantskou kariéru. Svět hudby je O ˇConnorovi  zdá se, alespoň pocitově, téměř stejně tak blízký jako svět psaní. Protože jeho zatím poslední kniha Parádní jízda se k hudebnímu prostředí, jeho opravdovosti, pozlátku a zákulisí, vrací. Po dobrodružství z 19. století, z období mohutné emigrace z Irska, kterou měla na svědomí drsná chudoba země, autorem nazvaném Hvězda moří a po jeho úžasném Obchodníkovi, je Parádní jízda třetí O Connorovou knihou, přeloženou do češtiny. Je to sonda do světa hudby, do organismu skupiny, která se v osmdesátých letech minulého století snaží dostat na vrchol. Kluci kolem dvacítky, ze zkušebny, přes kluby a pořád dál. Kapela jako rodina, se všemi radostmi a průsery. Nevím, jak má ve zvyku spisovatel psát, ale nedělá mi problém představit si autora textů některých písní Glena Hansarda nebo Chieftains, jak si ke psaní pouští oblíbenou muziku a tu a tam vyskočí od stolu a na "air kytaru" vysekne sólo třeba ze Stairway to Heaven...a hezky prokrvený zase sedne za spisovatelský ponk.

A mimochodem - ještě krátce k Obchodníkovi. Ta trochu nenápadná kniha (možná, kdyby na ní byla přelepka, že ji Josephovi diktovala do ucha sestra?) je napínavé nečernobílé vyprávění o jednom opilci, kterému zmlátí při přepadení benzínové pumpy dceru tak, že skončí v kómatu. Protože policie ani soudy se aktiviou najít viníka zrovna nepřetrhnou, vzmuží se Bill Sweeney k činu a vezme spravedlnost do vlastních rukou. Málokdo mu v té chvíli asi nefandí - jasně, ať to taťka vyřeší ke svý spokojenosti. Jenže nakonec proti sobě vlastně stojí dva nešťastníci, jejichž život připomíná spíš než ocelovou pěst pomsty plnou náruč bláta nebo ucpaný odpad u dřezu.