Před pár dny jsem narazil na Becketta v knize Vděčnost od neurologa Olivera Sackse. Jednoho nádherného jarního rána se jeho přítel procházel se Samuelem Beckettem po Paříži a zeptal se ho: „Když je takhle krásně, nejste rád, že žijete?“ Slavný dramatik na to pravil: „Tak daleko bych nešel.“ Tohle je pro mě Beckett!

Slova a jejich pečlivé, nebanální skládání. Opakoval jsem si tu mini scénku pak po zbytek dne. Jako když promluví zenový mistr. Učí vlastně celý svým dílem „pohlédnout do tváře Meduse a nezkamenět“. Mnoho lidí podstupuje tak či onak nelehký zápas se svým egem, vysoustruženým genetikou, společností a konkrétní životní situací a zkušeností. „Staré ego neumírá snadno“, tvrdí Beckett v eseji Proust/Joyce. „Coby ministr hlouposti bylo také agentem bezpečnosti. Stane-li se, že přestane plnit svou druhou funkci, že musí čelit skutečnosti, kterou nedokáže vtěsnat do pohodlného a důvěrně známého konceptu, že zkrátka zradí povinnost být clonou, která má chránit svou oběť před pohledem na skutečnost, pak staré ego mizí a oběť, teď už vlastně bývalá oběť, která se na okamžik osvobodila, je této skutečnosti přímo vystavena. Taková expozice má své výhody i nevýhody. Staré ego mizí – s pláčem a skřípěním zubů.“ Tohle není žádná školometská teorie, asi každý máme za sebou pár takový krátkých životních úseků, kdy nám spadly z očí šupiny, a oloupala se hroší kůže. Jako ve hře tetris nastane párkrát za život důležitý okamžik, spuštěný nejrůznějšími životními tlačítky, kdy musíme vzít kostky svého dosavadního života, částečně je rozmetat a pokusit se je znovu poskládat. To jsou ty chvíle, kdy si dokážeme pustit skutečnost k tělu a připustit si, že věci kolem nás mohou být jinak. Beckettova výjimečnost je v tom, že tenhle vysoce individuální čin dokáže umělecky zprostředkovat ostatním. Přesto při dotazech na to, co tím či oním konkrétně myslel, vždycky odpovídal: „Moje práce je záležitostí základních zvuků, vydávaných jak nejsilněji možno a za nic jiného nepřijímám zodpovědnost. Jestliže lidé chtějí, aby je bolela hlava z vedlejších významů, nechť je jim to dopřáno.“ Držitel Nobelovy ceny z roku 1969 byl zvláštní typ nesentimentálního humanisty. Jeho humanita byla bez iluzí, zhruba řízená stručnou metafyzikou holandského filozofa Arnolda Geulincxe (1624 – 1669): Uni nihil vales, ibi nihil velis- Kde nic neznamenáš, tam nic neočekávej. Vždycky si ve spojení s Beckettem vzpomenu i na historku s Václavem Havlem. Začátkem 80. let psal Beckett hru Katastrofa, kterou se rozhodl dedikovat právě Havlovi, tehdy disidentovi a Husákovu vězni. Havel se o tom prý dozvěděl dopisem ještě ve vězení, a byl nešťastný z toho, že takovou úžasnou novinu nemá s kým v base sdílet.