Na překážku zde byl právě jazyk. Nedosti na tom, že je Hřbitovní hlína napsaná irsky, navíc Ó Cadhain používá connemarské nářečí tak hutné, že i leckterý rodilý mluvčí má co dělat, aby se jím prokousal. Když se k tomu ještě přidá experimentální forma s neuvozenou přímou řečí (takže se čtenář musí dohadovat, kdo právě hovoří), je jasné, že na překladatele klade tento text neobyčejně vysoké nároky. Na štěstí pro češtinu se do překladu pustil Radovan Markus.

Ukázka z doslovu překladatele:

V jedné z prvních recenzí na Ó Cadhainův román stálo následující: „Najdeme v ní zásadě všechna slova od Bearny po Carnu, obvyklá i neobvyklá, napěchovaná do úst osmi či devíti postav. Autor předstírá, že promluvy netvoří sám, nýbrž je klade do úst jiných lidí. Některé z nich bych nevložil do úst ani psovi…Budoucího novináře, spisovatele a znalce střední Evropy Breandána Ó hEithira (1930-1990), jenž tehdy studoval v druhém ročníku galwayské university, to zvedlo ze židle natolik, že napsal šéfredaktorovi dotyčného magazínu dlouhý rozhořčený dopis, v jehož poslední větě prorokoval, že jestli nedojde ke zlepšení kvality recenzí, ocitne se brzy ve hřbitovní hlíně časopis sám. Láska k Ó Cadhainově románu Ó hEithira neopustila do konce života – víme například, že v druhé polovině padesátých let předčítal Hřbitovní hlínu po nocích své tehdejší partnerce Maeve Ryanové, která vzpomíná, že to bylo, „jako když se v protestantských domácnostech čte Bible.“ V eseji z roku 1977 se pak Ó hEithir přiznává, že četl knihu od začátku do konce alespoň jednou ročně a že nad dílem žádného jiného autora se tak pravidelně a tak od srdce nezasmál, tedy s výjimkou anglického humoristy Evelyna Waugha a – český čtenář zbystří – jistého Jaroslava Haška. K Ó hEithirovi, významnému to prostředníkovi mezi irskou a českou kulturou, se v našem přemítání nad Hřbitovní hlínou ještě několikrát vrátíme, nejprve se však sluší nastínit, za jakých podmínek román vznikl, a proč vlastně vzbudil ve své době takový rozruch.

„Mnohé budiž odpuštěno králi slov“ – život Mártína Ó Cadhaina

Autor Hřbitovní hlíny se narodil v roce 1905 v přímořské vísce Cnocán Glas zhruba dvanáct mil od nejvýznamnějšího západoirského města Galway. Ó Cadhainovi rodiče byli nemajetní rolníci, ale jak sám později psal, místo hmotných statků od nich dostal do vínku „plnou, zemitou, vybroušenou řeč“, která nezávisle na jeho vůli „občas tancuje a občas pláče“. A nejen to, otec i matka byli uznávaní lidoví vypravěči, takže společně s rodnou irštinou Ó Cadhain od raného dětství vstřebával bohatou kulturní tradici svého kraje. Přestože mladý Máirtín díky mimořádným vlohám patřil k nejlepším žákům v místní škole, jeho otci to nijak nezabránilo v tom, aby ho na druhém stupni odvolal zpátky domů k polním pracím. Obměkčila ho teprve společná návštěva ředitele a školního inspektora. A právě škola nakonec Ó Cadhainovi pomohla uniknout chudobě rodného kraje – v roce 1924 získal v celostátní soutěži stipendium, které mu umožnilo studovat na St. Patrick’s College v Dublinu učitelství. Po ukončení studií Ó Cadhain působil na různých kantorských pozicích v rodné Connemaře a záhy se vypracoval dokonce na ředitele. Souběžně s výukou začal sbírat lidové příběhy a činit první spisovatelské krůčky – známý je například jeho irský překlad románu Sally Kavanagh Charlese Kickhama, kde se projevil Ó Cadhainův sklon ke květnatému vyjadřování, neboť odevzdaný překlad měl o třetinu více slov než originál.

Z téže doby se datuje i Ó Cadhainova politická činnost, jejímž středobodem byla snaha o záchranu irštiny spojená s úsilím o zlepšení tíživé hospodářské situace irskojazyčných oblastí (Gaeltachtů). Horkokrevný Ó Cadhain však záhy dospěl k názoru, že standardní politické metody nemají dostatečnou účinnost, což ho nakonec přivedlo do řad Irské republikánské armády. Tato militantní organizace si kladla za cíl násilnými prostředky nejen dosáhnout sjednocení Irska, ale zároveň uskutečnit utopické sny účastníků protibritského povstání z roku 1916, z nichž někteří vedle obrody irštiny prosazovali také socialistické myšlenky. Katolická církev, která v té době do značné míry ovládala irské školství, ovšem s podobnými dobrodruhy neměla pražádnou trpělivost, a tak byl Máirtín Ó Cadhain v roce 1936 donucen pro svou nezákonnou činnost opustit učitelské povolání. O oblíbenosti, jíž se v kraji těšil, i o nevybíravosti metod jeho republikánských souputníků svědčí skutečnost, že jeho nástupce byl zpočátku kvůli vlastní bezpečnosti nucen chodit do práce s policejním doprovodem.

Ó Cadhainovi nastalo dlouhé období bez stálého zaměstnání, kdy mimo jiné v rodném kraji sbíral slova a fráze pro připravovaný anglicko-irský slovník. Zároveň pokračoval ve spisovatelských pokusech; v roce 1939 mu vyšla první povídková sbírka Idir Shúgradh agus Dháiríre (Napůl žertem, napůl vážně). Jedná se o zdařilé realistické črty z rodného kraje, v nichž autor nijak nezamlčoval stinné stránky místního života, nicméně celkově sbírka jen málo vybočuje z hlavního proudu irskojazyčné prózy své doby. Máme-li věřit samotnému Ó Cadhainovi, obrat v jeho literární dráze nastal teprve několik měsíců po vydání prvotiny, když v jistém starém časopise objevil francouzský překlad ruské povídky pojednávající o „dni sklizně mezi donskými kozáky“. Ó Cadhain událost přirovnal k obrácení svatého Pavla na cestě do Damašku – v zásadě se jednalo o prozření, že talentovanému spisovateli nic nebrání psát o tradičním venkovském životě moderním, novátorským způsobem.

Tomu, aby vnuknutí bez meškání proměnil v literární dílo, však zabránily jiné okolnosti. Ó Cadhain ani po propuštění z práce neustal v republikánské činnosti – ba naopak, v IRA dosáhl významného postavení velitele dublinské brigády. Z počátku překvapivě tolerantní přístup irské vlády se zásadně změnil s vypuknutím druhé světové války, kdy státní zájem velel za každou cenu ochránit neutralitu země. Jedním z logických kroků bylo zabránit horkokrevným republikánům, aby se zachovali podle odvěkého hesla, že britské obtíže jsou příležitostí pro Irsko, a s německou pomocí se pokusili dosáhnout násilného sjednocení ostrova. Pohár trpělivosti přetekl, když IRA na sklonku roku 1939 přepadla v dublinském Phoenix Parku armádní sklad a odvezla z něj třináct nákladních vozů plných munice. Ó Cadhain byl údajně jedním z prvních útočníků, kteří do skladu vnikli. Jako odpověď na tuto událost vláda využila mimořádných válečných pravomocí, provedla rozsáhlý zátah a většinu jí známých republikánů bez soudu uvěznila. Tak se Ó Cadhain ocitl v internačním táboře Curragh v hrabství Kildare, přezívaném „irská Sibiř“.

S trochou nadsázky se dá tvrdit, že touží-li nějaká země po velkém spisovateli, není lepší metody než vytipovat si slibného autora a zavřít ho do vězení, kde obdrží psací náčiní a přístup ke knihovně – životopisy velikánů světové literatury Miguela de Cervantese či Fjodora Michajloviče Dostojevského mluví samy za sebe. Nebylo by správné podcenit strádání, jemuž byl Ó Cadhain v táboře vystaven, ale beze zbytku platí, že vězeňská zkušenost byla pro jeho autorskou dráhu zcela klíčová. Během dlouhých dnů v internaci Ó Cadhain přidal ke své zběhlosti v irské tradici rozsáhlou znalost světové literatury a zároveň pokračoval ve studiu jazyků. Kromě irštiny a angličtiny v životě ovládl ruštinu, italštinu, francouzštinu a němčinu, stejně tak jako velštinu, bretonštinu a skotskou gaelštinu. V táboře také napsal několik povídek, které později vyšly ve sbírkách An Braon Broghach (Špinavá kapka, 1948) a Cois Caoláire (Poblíž zálivu, 1953), a pořádal pro spoluvězně kurzy irštiny – mezi jeho žáky patřil třeba známý dramatik a spisovatel Brendan Behan.

Po propuštění v roce 1944 čekalo Ó Cadhaina poněkud neutěšené životní období, kdy dlouho nemohl najít zaměstnání odpovídající jeho schopnostem – nějaký čas strávil například skládáním válečných zásob rašeliny v dublinském Phoenix Parku a jako stavební dělník v Anglii. V roce 1947 získal místo v překladatelském oddělení irského parlamentu, kde se podílel mimo jiné i na tvorbě standardu spisovné irštiny. Byť mu tato práce poskytla kýženou obživu, vedla k četným steskům na ubíjející byrokratické prostředí. Na druhou stranu se Ó Cadhainovi v tomto období dařilo spisovatelsky – kromě výše zmíněných povídkových sbírek napsal Hřbitovní hlínu (1950) a další román Athnuachan (Obnova), který ovšem vyšel až bezmála třicet let po jeho smrti.

Zaměstnání podle svého vkusu získal až v roce 1956, kdy byl jmenován vysokoškolským učitelem irštiny na Trinity College v Dublinu. Od ctihodné instituce, spjaté v Irsku spíše s protestantským, anglickojazyčným živlem, to byl odvážný krok, přihlédneme-li k Ó Cadhainovým republikánským názorům a skutečnosti, že formálně dosáhl pouze středoškolského vzdělání. Po vydání sbírky Cois Caoláire v roce 1953 se Ó Cadhain na dlouhý čas autorsky odmlčel. Snad byla na vině úzkost o osud rodné irštiny – sám se nechal slyšet, že je obtížné vydat ze sebe to nejlepší v jazyce, jemuž hrozí zánik dříve, než zemře on sám. Právě směrem k záchraně irštiny napjal v té době všechny své síly – pravda, násilným metodám dal od svého uvěznění navždy sbohem, ale jeho břitké výpady v tisku si svou výbušností s bombami IRA nijak nezadaly. K umělecké próze se vrátil teprve na sklonku života sbírkami An tSraith ar Lár (Pokosené obilí, 1967), An tSraith Dhá Tógáil (Sbírání obilí, 1970) a An tSraith Tógtha (Sebrané obilí, vydáno posmrtně v r. 1977).

Hřbitovní hlína zůstala dodnes jeho nejznámějším dílem, ostatní tvorba je však neméně hodnotná a vyznačuje se značnou rozmanitostí – v Ó Cadhainových povídkových sbírkách najdeme propracované psychologické studie connemarských venkovanů, satirické texty, sžíravostí i nápaditostí srovnatelné s mistrem žánru Jonathanem Swiftem, novely z byrokratického prostředí, kde se snoubí vliv Franze Kafky se smyslem pro groteskní detaily, i fantastické příběhy s apokalyptickou dimenzí. Fascinující je také povídka „A Simple Lesson“ (Jednoduchá lekce), která je v rozporu s anglickým názvem i jeho významem psána irsky formou zaumných slovních hříček, odkazujících na Joyceův nejméně srozumitelný román Plačky nad Finneganem. Zaujmou také Ó Cadhainovy variace na biblické motivy, z nichž jednu, „Ciréib“ (Pozdvižení), zjevně inspirovala povídka „O pěti chlebích“ z Knihy Apokryfů našeho Karla Čapka. Když Máirtín Ó Cadhain v roce 1970 zemřel, byl všeobecně uznáván nejlepším irskojazyčným prozaikem své doby a na jeho pověstnou nedůtklivost se vzpomínalo se shovívavostí. Jak napsal básník Máirtín Ó Direáin v básni „Bile a thit“ (Padlý strom, 1979), která byla reakcí na Ó Cadhainovu smrt: „Mnohé budiž odpuštěno králi slov."

...

Radvan Markus, překladatel, ukázka z doslovu