***

Jednou z možností, jak nahlížet na poezii Allena Ginsberga, je vnímat ji jako Indrovu síť. Ta je buddhistickou představou reality – popisuje se jako nekonečná mřížka drahokamů, jejichž jednotlivé vybroušené plošky každého z nich odrážejí obraz, který se zrcadlí ve všech ostatních drahokamech. Pokud od takové mřížky odstoupíte, spatříte obrovskou spoustu obrazů, úlomků časoprostorové reality, reality příčin a následků („příčině podmíněného vznikání“), které se v nekonečném sledu zrcadlení slévají v jeden souvislý a vnitřně provázaný, soudržný celek, kde nic není více nebo méně důležité, více či méně podstatné, kde všechno souvisí se vším. Když se ale přiblížíte k jedné z faset tohoto pomyslného diamantu, spatříte jednotlivost ozářenou odrazy z drahokamů okolo. Spatříte sami sebe v záblescích okolní reality.

Druhou možností je představa vortexu – víru. Víru, který vás vtáhne do svého středu, vcucne do té nejintimnější reality básníkova soukromí, a pak vás vyvrhne do široké – kosmické – reality, kde platí absolutní významová rovnost. Nic nemá větší váhu než ostatní. Všechno – malé i velké, lehké i těžké, hezké i ošklivé – je tímto vírem semleto, rozdrceno a vrženo do prostoru.

Může se stát, že nepřipravený čtenář se v některých Ginsbergových básních ztratí.  Pro nás (čtenáře, posluchače i překladatele) – a myslím že i pro většinu Američanů – je někdy těžké dnes rozklíčovat všechny drobné narážky a odkazy, které se v jeho básních objevují, ale myslím, že to nevadí. Kdo chce, může bádat a nalézat původní zdroje Ginsbergovy inspirace, anebo se odevzdat energii víru. Smršť slov vířící kolem jednoho hlavního tématu, anebo naopak přeskakující z jednoho tématu na druhý, vedena „pouze“ básníkovou imaginací a „dlouhým vlakem asociací“, čtenáře v každém případě změní.

„Mým zájmem je změna vědomí, nová vize, nové vědomí, což má původ v rozhovorech s Jackem Kerouakem v roce 1945. Vzpoura vědomí, jo.“ (rozhovor Jeffreyho Goldsmithe s A. G., Details Magazine 10/92)

Ano, snah o vytvoření nového vědomí či rovnou nového člověka jsme si v končinách střední a východní Evropy a přilehlých širých krajích užili víc než dost. Základním rozdílem zde ovšem je, že Ginsbergova poezie přesto všechno ponechává prostor osobnímu založení jednotlivce. Na něm ponechává, aby se sám rozhodl, zda se chce stát poutníkem po hvězdách, zda nalezne odvahu utkat se s realitou a svým vlastním úsilím ji (v rámci Indrovy říše) změnit, anebo se otřese strachy či ošklivostí před náhle se zjevivšími širými kraji možností.

Ale třeba mu alespoň ty drobné básně pomohou uvědomit si věčnost okamžiku, blakeovský „svět v zrnku písku“.

Zkusme se zeptat znovu: Je Ginsbergova poezie i po téměř patnácti letech od básníkova skonu aktuální, inspirativní a schopná oslovit nejen čtenáře, který vzpomíná na Ginsberga jako Krále majáles šokujícího svou bezprostředností, ale i čtenáře, který o beatnicích dosud neslyšel, komunistický režim nezažil, hippies jsou pro něj podivné postavičky hopsající v květinovaných košilích a hudbu 60. let zná spíše z remixů? Pokud se alespoň trochu zajímá o politické dění ve světě i u nás, může být překvapen, jak Ginsbergovy myšlenky přesně vystihují i dnešní dobu: „Bitva mezi Jahvem a Alláhem“ snad nebyla aktuální tehdy tak, jako je dnes; „Televize byla dítětem plazícím se k popravišti“ – jak úžasné vystižení mediálního tlaku, jemuž jsme dnes vystaveni (a to v té době nebyly mobily, i-pody a internet). Báseň „Ekologa“, anebo třeba „Báseň raketa“ zase nutně vzbuzují otázku: Prošli byste testem, tentokrát nikoliv tím Keseyho kyselinovým, ale testem schopnosti přijmout novou, neznámou, širší realitu? Jak se zachováte na neznámém území? Jak naložíte s novými možnostmi? Dokážete si vypěstovat vlastní potraviny? Postavit příbytek? Přežít?

ukázka z doslovu Luboše Snížka ke knižnímu výboru z Ginsbergovy poezie Naposílejte mi už žádné dopisy