Ondřej MACL 

Narozen 24. 12. 1989.  Studoval sociální práci, novinářství a světovou literaturu na univerzitách v Brně, Praze a Paříži. Ještě víc toho nestudoval, nic nevydal a prohrál v mnoha soutěžích (vyjma Slam Poetry 2009). Diplomovou práci zasvětil Erótovi. Zkrácený experimentální debut pmmpa publikoval v Dobré adrese 2/2015. Básně a kritické články mu otiskly komunitní portál Facebook, časopis A2, revue Souvislosti, Katolická dekadence či Britské listy. Z francouzštiny přeložil Deník smutku od Rolanda Barthese (zatím nevydáno). Krom literatury všech žánrů koketuje s divadlem, filmem, novou operou, tancem či výtvarným uměním, potažmo pátrá, jak dnes být ještě vůbec umělcem-životem, nelze-li už být člověkem-humanistou.

Kromě poezie píše také autor tu a tam i jiné texty, jako např. pro Kulturní noviny:

Moji prezidenti

Když jsem se roku 89 narodil, táta s mámou mě vyfotografovali s portrétem Václava Havla a fotku poslali s nápisem „Gratulujeme!“ na Pražský hrad.

Když jsem poprvé házel už nevím komu první milostné psaníčko, pamatuji si, jak se nad tabulí usmíval zarámovaný Václav Klaus.

A když se všechna má děvčátka provdala za jiné, když jsem zůstal sám se svými deviacemi a umělecky flirtoval jedině se Smrtí, přece jen nás sem tam vyrušil vpád světskosti s kukučem Miloše Zemana.

A to jsem neřekl, že jsem se narodil na Štědrý den. (Proto taky rodiče poslali fotku na Hrad až za pár dní. Když jsem se narodil, nezastiňoval můj lesk žádný prezident. Jen z lokomotiv a veřejných budov prý spadla hvězda.) Odmala se mi proto vrací sen, v němž jsem to já, kdo se vrtí v jesličkách. Oděný do plínek ze sametu, z nichž něco zapáchá. A to tak pronikavě, až se hloučky pastýřů, tři králové i hvězdy decentně vzdalují… Tu přilétá ke kolébce vrtulník a v něm tři prezidenti – Havel, Zeman, Klaus. A s vlídností tří sudiček se na mě obrátí trojhlasem vonícím po kadidlu a myrze: „Netrap se, Ondřeji. Pokud to nejsi Ty, ten nový Mesiáš, zkus se stát prezidentem!“

Celý život si představuju, jaké to asi je – ale vychází mi z toho jenom anekdoty:

Vejde pomatená paní do chrámu a pokřižuje se: „Ve jménu Zemana, Klause a Havla svatého… Ježíši Kriste, jsem to ale pomatená!“

Havel, Klaus a Zeman chytili zlatou rybku. Každý z nich si chce urvat tři přání jenom pro sebe, ačkoli rybka jim vůbec nic neslíbila.

Havel, Klaus a Zeman zbuntovali kuponovou privatizaci. Jde kolem blondýnka a nerozumí tomu.

Prezidentové se hádají, kdo z nich je nejabsurdnější.

„Já napsal věhlasné absurdní hry,“ chlubí se Havel.

„To je toho,“ reaguje Klaus, „já vytvořil absurdní frašku z tvých politických snů.“

„Kunda sem, kunda tam, aligátor…“

Havel, Zeman a Klaus mi podali zlaté jablko, ať ho dám zpátky tomu nejkrásnějšímu. Pečlivě jsem si je prohlédl a jablko jsem snědl. Prezidenti se rozplakali, no a tak vznikl zlatý déšť.

Prezidenti dumají: „Kdybychom žili v pohádce… Byli bychom tři princové? Anebo trojhlavá saň? V každém případě by tomu scházel dobrý konec. Kdybychom byli milostný trojúhelník, nesměl by se o tom nikdo dozvědět. A kdyby si přece jen nějaký investigativní novinář nedal pokoj, honem by se z nás stal Bermudský trojúhelník.“

Jiřina Bohdalová: „Měla jsem vás všechny!“

Prezidentové jdou kolem magneťáku, z něhož se ozve písnička: „Tři čuníci jdou v řadě za sebou…“

„Citová investice do billboardu u silnice je trochu nejistá záležitost…“ ne, to nehraje jiný magneťák, nýbrž kandidát Horáček.

„A na topole nad jezerem seděl modrý pták…“

Havel, Klaus a Zeman si s obavami přeměřují kandidáty na prezidenta 2018.

„Berte to tak,“ ozve se pan Drahoš, „že i tři mušketýři byli vlastně čtyři.“

(A to byl také první a poslední zapamatovatelný výrok pana Drahoše…)

Havlem s Klausem si pobrukují svatováclavský chorál.

Zeman si posteskne: „Proč taky nejsem Václav?“

Havlová: „To je hrozný, ten můj muž kouří, chlastá a chodí za ženskýma.“

Klausová: „Ten můj muž flirtuje se zrcadlem a musím mu dát od Forejta drogu do pití, aby si mě vůbec všim‘.

Zemanová: „Můj muž objímá stromy…“

Po Havlově pohřbu si Zeman s Klausem povzdychnou: „Ten se má, že je už v daňovém ráji…“

Klaus: „Miloši, a protože Havel neměl děti, co kdybychom oženili Klause juniora s vaší Kačenkou a obnovili pokrevní monarchii?“

Zeman: „To by byla teprve opo-smlouva! Ale nejdřív musíme obnovit tu monarchii, protože Kačka si ho z vlastní vůle nikdy nevezme.“

Prezidenti roku 2050: „Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal.

Prázdno v očích měl, jména jich si připomněl, ale neví, co řek‘ by k nim dál…“

Havel, Klaus a Zeman letí letadlem na Měsíc… A tam je taky pro dnešek necháme.

(Veškeré poplatky za užití jména Václava Havla jdou na vrub Kulturním novinám…)

psáno pro Kulturní noviny, únor 2017