Italská žena se snaží přežít velké dějiny

Navzdory manželským těžkostem, politickým represím a válečným utrpením, budují Mária a Achille obchod s potravinami a rozrůstá se jim rodina. Manžel je dokonce zatčený fašisty. Všechna práce zůstane na Marii. Řídí podnikání, řídí domácnost, stará se o pět dětí. Doba je zlá a Mária čím dál víc sní o emigraci. Velmi pravděpodobně tady autorka při sepisování knihy vycházela ze zkušeností vlastní rodiny, která v generaci její matky z Itálie emigrovala do Austrálie.

V knize se hospodaří a válcuje kukuřice, ale také mučí a pronásleduje. Protože tak to přece je - zatímco se jedni pachtí za každodenní obživou a i přesto si dokážou uchovat lidskost, jiní jejich dřinu ničí a ještě jim usilují o život.

V závěru knihy přesně podle hesla, že "lidé musí umět jak hladovět, tak vařit" najdou čtenářky (ano, tohle je kniha pro čtenářky) několik receptů, které si italské rodiny prostě s sebou vozí tam, kam je osud zavane: gnocchi, salám sopressa, sušená treska, omeleta z chmelových výhonků, těstoviny bigoli, polenta....

A nakonec rodina i s recepty do Austrálie přece jen zamíří:

"Mária a její rodina se opírají o zábradlí na horní palubě, slaný vzduch páchne naftou. Achille, Primo, Arsenio, Cecilio, Bruna - všichni jsou zamlklí. Lidé putují, ale hory zůstávají. Mária cítí houpání mořské vody. Svět je jako mísa a vjejím nitru  se něco houpe stejně pomalu, něco jako strach, jako vzrušení. Ráda by někomu zamávala bílým kapesníčkem, protože tu mávají všichni, všichni trhají neviditelné vlákno, které je s někým poutalo, ale v tom davu není nikdo známý, ani bratr z contrá, dokonce ani Edda z plání. Ani její drahá dcera Amélia, která umí pracovat s hedvábím a píše dopisy. Janov je až po okraj plný cizích lidí.

Mária drží něžně a pevně Brunu za ruku. To, co v sobě cítí, voní po naději. Loď se odlepí od mola a ani vlnka se nezčeří. Skoro jako by se nic nestalo, ale všichni začnou výskat.