Poeta laureatus současné medicíny, jak ho nazval novinář z amerického deníku The Washington Post, skonal šest týdnů po svých dvaaosmdesátých narozeninách. O smrti uvažoval pokojně, s vědomím a lítostí, že se již nedožije svých bizmutových narozenin, jak napsal v poslední publikované eseji. Bizmut – má atomové číslo 83 – byl totiž jeho oblíbeným prvkem.

Své milující a vděčné pacienty, studenty a čtenáře opustil milovník Múz, Medicíny, Přírody, filantrop, vynikající lékař a člověk s dobrým srdcem. V éře hippies a LSD se přátelil se členy motorkářského gangu Hells Angels ze San Franciska, jež okouzlil a léčil. Nepokojný, leč oddaný sluha bohyně Hygiey, ikonoklast, světoobčan, nekonvenční lékař, v mládí konzument rekreačních i jiných drog, vnímavý pozorovatel i renesanční umělec se zapsal do dějin moderní světové literatury. Má své místo mezi pozoruhodnými lékaři a přírodovědci, kteří zároveň byli skvělými literáty – od A . P. Čechova, A. J. Cronina, Lewise Thomase až po Vladimira Nabokova či Geralda Durrella.

Byl autorem třinácti obdivuhodných a zneklidňujících knih, z nichž tu první vydal ve svých sedmatřiceti letech. Jeho díla nezměnila svět, avšak významně změnila pohled na nemocné trpící nervovými a duševními chorobami. Sacksovy publikace narážely do řady konvencí a nedbaly některých pravidel medicíny, pro což byl nezřídka i kritizován jak lékaři, tak ochránci práv pacientů; jenže probudily ve většině jeho čtenářů pochopení, soucit a zejména pak vůli pomáhat. Ostatně má to svoji vnitřní logiku: Oliver Sacks, syn londýnských lékařů, narozený 9. července 1933, vyrůstal v ne zcela ortodoxní židovské rodině; před válečným běsněním s bratrem unikli do soukromé internátní školy, kde strádali pod despotickým a šikanujícím ředitelem, přičemž Oliver byl od mládí přitahován fyzikou, chemií, hudbou a cítil potřebu pomáhat.

Díla zakladatelská

Knižně debutoval roku 1970 knihou Migréna, napsal ji v Kristových letech. Nezvyklým, přímo ikonoklastickým způsobem v ní seznamoval na příbězích pacientů nezasvěcené laiky s podstatou migrény, tedy s bolestmi hlavyamnoha bizarními projevy zdánlivě banální nemoci, s níž měl osobní zkušenost. Publikace Migréna se ukázala být předehrou, etudou, na kterou navázal fenomenální úspěch Awakenings, Probouzení. Podivuhodný a znepokojivý příběh odehrávající se v léčebně v Bronxu, kterou přejmenoval na Mont Carmel. Popsal zde svůj boj začínajícího a nezkušeného lékaře, usilujícího o probuzení a návrat do života odepsaných a ztracených obětí takzvané letargické encefalitidy. Zbědované ztracence, trpící pohybovými a duševními projevy, připomínajícími těžkou formu Parkinsonovy nemoci a demenci, Sacks proměňoval jako rabi Löw – pomocí tehdy ještě povětšinou neznámé L-Dopy, sloužící coby šém – v živoucí a konající bytosti.

Filmové zpracování režiséra Pennyho Marshalla s Robertem De Nirem či Robinem Williamsem z roku 1990 bylo nominováno na Oscara; mimochodem: kameramanem tohoto snímku, jenž byl v tuzemských kinech uváděn pod titulem Čas probuzení, byl Miroslav Ondříček.

Světovou proslulost Sackse, neurologa s neuropsychiatrickou orientací, stvrdila další publikace: příběh vlastní nemoci, nazvaný Noha, na níž stojím (originál vyšel roku 1984), či kniha o demenci – Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem, poprvé vydaná v roce 1985 a posléze inspirující vznik opery Brita Michaela Nymana. Sacksovy knihy spoluzaložily literární fenomén děl, která na vysoké literární úrovni popularizují medicínu.

Autorovy příběhy, jež zčásti „napsali“ a naplno „žili a protrpěli“ jeho autističtí nebo psychotičtí pacienti, jedinci prostí i neobyčejně vzdělaní, pocházející často z newyorské židovské komunity a trpící banálními či naopak vzácnými nervovými či duševními poruchami, jsou dokladem Sacksova výjimečně empatického postoje. Platí to i přes některé výhrady vůči jeho nekonvenčním medicínským a komunikačnímpostupům, které se objevily i v oslavných nekrolozích předních amerických listů. Jeho knihy jsou nezpochybnitelným dokladem bytostného humanismu, naplňovaného během více než padesáti let působení v neuropsychiatrické praxi, kterou Oliver Sacks, též profesor neurologie a psychiatrie na York University, později na Columbia University v letech 2007–2012, až do svého skonu provozoval.

Některé z příběhů jeho pacientů z Halucinací či z Antropoložky na Marsu mohou ve vnímavých čtenářích navodit atmosféru evokující Chagallovy halucinatorní obrazy z Vitebska či příběhy z próz I. B. Singera. Chvílemi magická a trvale zneklidňující je Sacksova výjimečná literární forma, založená na narativní neuropsychiatrické deskripci, často s autobiografickými prvky. Sacks překračuje tabu a splétá poutavé vylíčení jedinečných příběhů jemu důvěřujících pacientů, které se mohly stát anebo byly i inscenovány, do umně se měnících podobenství s univerzálním humanistickým poselstvím.

A pak je tu ještě něco: Sacks, sám vynikající pianista, milující Mozarta i Bacha, naplnil svou lásku a obdiv k hudbě, její interpretaci a kreativitě komponistů i interpretů v jedinečné Musicofilii (2007), zabývající se vztahem mozku, kognitivity, emocí a hudby. V jednom rozhovoru parafrázoval Nietzscheho proslulý výrok o Bizetovi: „Myslím, že Mozart ze mě dělal lepšího neurologa.“

Coming out

Harmonii kromě hudby od dětství nacházel, jak již bylo naznačeno výše, ve fyzice a chemii. Proto nepřekvapí, že pár týdnů před svou smrtí s potěšením četl časopis Nature. Umírající a poloslepý lékař projevoval nadšení nad novými poznatky z jaderné fyziky. Od dětství u sebe Oliver nosil nepostradatelnou a inspirující Mendělejevovu tabulku prvků. Miloval ušlechtilé a krásné cikády. K stáru pak obdivoval a miloval lemury, za nimiž se po úspěšné léčbě vydal letos na jaře. Kromě toho přímo fanaticky miloval plavání. Plaval i v době léčby melanomu sítnice a nedlouho před smrtí pokračoval ve svém každodenním plaveckém rituálu, byť se při postižení řady orgánů metastázami zadýchával.

Oliverovo dětství a jeho zákoutí odkrývá letos vydaná autobiografie, která nepochybně vyvolá řadu úvah a rozporuplných reakcí. Popis chování milující matky, jedné z prvých britských chiruržek, která čtrnáctiletého Olivera, z něhož chtěla vychovat špičkového chirurga, nechala pitvat v domácí pitevně potracený plod a nohu děvčátka Oliverova věku, se po synově přiznání k homofilní orientaci blíží antické tragédii. Matka se totiž vyjádřila velmi nevybíravě: dospívajícího Olivera na celý život téměř určitě hluboce ranila. Její zvolání – „Hnusné. Kéž by se to nenarodilo!“ – je patrně klíčem k pochopení desítky let trvajícího záhadného celibátu Olivera Sackse. Světoběžníka, který od dospívání věděl své o dybbucích a dalších uhrančivých běsech, protože jeden z jeho bratrů trpěl schizofrenií (je tedy v řádu věcí, že české nakladatelství, které Sacksovy knihy vydává, se jmenuje právě dybbuk – pozn. red.).

Oliver sám byl pověstným nemotorou se sklonem k úrazům a pro neobratnost se vzdal ambicí na laboratorní vědeckou kariéru. Nepochybně znal chasidské myslitele a tušil, že vše je – a musí být – jinak. V oné autobiografii, nazvané On the Move: A Life, také provedl coming out. Zmínil jak krátkodobé homosexuální vztahy, jež prožíval poté, co jako mladý lékař vyměnil rodný Londýn za Greenwich Village a San Francisco, tak otevřeně vylíčil i svou pozdní lásku se spisovatelem Billem Hayesem, kterou prožíval bez zábran posledních šest let.

Rozloučení

Byl si nepochybně vědom nadcházející smrti, kterou si – jako lékař znalý prognózy hrozícího rozsevu melanomu sítnice – předpověděl již před pěti lety. S počátkem choroby, s operací a léčbou, s duševním rozpoložením, s nadějí a životní orientací se obrátil roku 2010 na čtenáře v pozoruhodné autobiografické studii slepnoucího lékaře Zrak mysli (The Mind’s Eye). Jeho zarmoucené obdivovatele proto nepřekvapilo, když po zprávě o metastatickém rozsevu melanomu oznámil letos v létě – po přechodném zázračném zlepšení po účinné cytostatické léčbě – svým blízkým i vzdáleným přátelům, že se blíží konec.

S milovaným a přitom krutým světem se syn uprchlíků z pogromy sužované Evropy, jejichž potomci se stali oblíbenými londýnskými a americkými lékaři, slovutnými vědci i izraelskými státníky, dojemně rozloučil v kontemplativní a bilancující eseji z července tohoto roku. Byl to muž, abychom parafrázovali jednu z jeho proslulých knih, který si nespletl datum svého skonu.

Je pravděpodobné, že kdyby ji Oliverova matka mohla číst, hluboce a zoufale by litovala své nepřístojné, krutě zraňující homofobní kletby. Bez profesora Olivera Sackse, lékaře, spisovatele a myslitele, by svět a medicína byly o mnohé chudší.

Martin Bojar