Norského bohemistu a žurnalistu Terjeho B. Englunda zajímá střední a východní Evropa, zejména Česko, kde posledních pětadvacet let žije.  Svědčí o tom jeho novinové články a knihy, aktuálně titul Špion, který přišel, zachycující dosud neznámou část ve vztazích mezi Československem a Norskem od únorového převratu 1948 až do pádu komunismu v roce 1989. Autor v něm odhaluje autentický špionážní příběh s mnoha známými postavami v menších či větších rolích – mj. se knihou mihnou Milada Horáková, Karel Kryl, spisovatel Egon Hostovský i generál František Moravec, jenž kdysi z Londýna poslal Kubiše s Gabčíkem do Prahy vykonat atentát na Heydrichovi. Vedle toho sledujeme popisy mazaných a ještě mazanějších špionážních postupů, při nichž většinou jedna strana zapomněla, že druhá strana může být stejně chytrá, ne-li o tah dopředu…

Málokdo by čekal, že právě vztah komunistického Československa s Norskem bude tak špionážně aktivní. A málokdo by též čekal, že takřka třicet let po listopadové revoluci vyjde kniha, jež bude nabitá tolika pozoruhodnými fakty. Terje B. Englund je tak „špionem“, který rozhodně pozdě nepřišel.

A kdo že je je onen Špion, který přišel pozdě z titulu? Ten stojí až na samém konci celé pražsko-oselské partie a už se ani do Norska nedostane, neboť přijde listopad 1989. Nicméně Stanislav Dvořák byl ve službách StB a zároveň se dokázal infiltrovat do okruhu Charty 77 i polského disentu. Na druhou stranu později dočasně ztratil přízeň StB, neboť byl odsouzen za sexuální zneužívání nezletilých. Když autor knihy tohoto člověka v roce 2008 vyhledal, nechtěl se o své minulosti bavit, „ale co se týče samotné spolupráce s StB, nezdá se, že by měl špatné svědomí. V tom ohledu je v dobré společnosti s desítkami tisíc krajanů.“

Englund se věnuje i ohlasům bývalých chartistů na odhalení, že Stanislav Dvořák, který pronikl do disentu a nakonec měl odjet jako špion do Osla, byl spolupracovníkem StB… Václav Malý k tomu podotýká: „Můj dojem je, že mnozí z těch, kteří spolupracovali s StB, nechtějí dát najevo žádnou lítost. Osobně jsem nikdy nezažil, aby ti, kteří o mně informovali StB, přišli požádat o odpuštění. Místo toho předstírají, že se nic nestalo. To je psychický problém, nosí v sobě vinu, ale nedokážou o tom mluvit. Vím, kdo ti agenti StB jsou, ale necítím jako svůj úkol, abych udělal první krok. Řada je teď na nich.“

Terje B. Englund v závěru své publikace rozebírá též polistopadovou situaci, včetně rozpouštění StB a vypořádání se s celou touto neblahou minulostí. Dnes je jasné, že šlo o postup příliš měkký, naivní – ostatně nepotvrzují to bohužel i citovaná slova Václava Malého?

Je tu rovněž připomenut případ Josefa Bartončíka: „Když byl prezident informován o minulosti křesťanského demokrata v StB, pozval ho na diskrétní setkání a přesvědčoval ho, aby se z voleb stáhl ,kvůli špatnému zdraví‘. Bartončík nejprve Havlův velkorysý návrh přijal, pak ale změnil názor a pokračoval ve volební kampani, jako by se nic nestalo.“ Tady vidíme, že jakmile se s těmi, kteří se nikdy nechovali slušně, začne slušně jednat, ničeho se nedosáhne, neboť takové chování považují pouze za projev slabosti.

Při čtení knihy Špion, který přišel si též bolestně uvědomíme, kolik zbytečné energie, financí a zničených životů bylo obětováno zpravodajským úkolům, které z dnešního pohledu většinou připomínají jenom nesmyslné dětské hry. A pak také to, že ani třicet let po Listopadu pořád nevíme o StB tolik, kolik by bylo třeba.