Ukázka:

Setonovo dětství bylo jedním slovem nešťastné. Ve vzpomínkách líčí domácí prostředí jako pochmurné a skličující. Náboženskou výchovu, které byl doma vystaven, vnímal jako něco děsivého. Atmosféru, která vládla v jeho rodině, opakovaně popisuje jako bezútěšnou. Bylo to prostředí zachmuřené vážnosti, bez humoru, bez spontánních citů, bez lidské blízkosti. Ovšem s jednou důležitou výjimkou. Tou byl silný citový vztah k matce. Hovořil o ní jako o světici a mučednici. Jeho vzpomínky na ni jsou jediným světlým momentem v jinak dosti otřesném líčení dětských let.

Vůči otci naopak cítil směs strachu a odporu. Jako citlivé a trochu vznětlivé dítě byl z otcovy strany často umravňován a kázněn, což ovšem zakoušel jako nespravedlnost a křivdu. Takto o tom hovoří jako dospělý muž. V dětství ale zřejmě zakoušel spíš zoufalství a zármutek. Nejspíš ho trápilo, jako tolik jiných dětí, že si nedokáže získat tatínkovo uznání.

Míval občasné záchvaty melancholického hněvu. A právě v takových chvílích býval otcem kárán a trestán, což pro něj bylo velmi ponižující. Svým bezpočetným sourozencům, které vesměs intelektuálně převyšoval, se postupně odcizil. S některými se pokoušel spřátelit, ale vždy znovu se cítil nepochopen či zrazen.

Záhy ale našel požehnaný únik z bezútěšného domácího prostředí, když se uchyloval do lůna divoké přírody... Je zřejmé, že tam utíkal před domácí atmosférou úzkosti a viny a že jeho celoživotní výchovné působení, které stálo u zrodu skautského hnutí a hnutí lesní moudrosti, vycházelo v nemalé míře z jeho vlastní nenaplněné touhy po šťastném dětství, které mu bylo odepřeno. On sám to takto líčil. Právě proto chtěl „vyhloubit studnu, z niž by „jiní mohli pít“.