DOSLOV

Martin Šulc

Když Jan Mikolášek v roce 1954 své paměti dokončil, byl na svém životním vrcholu. Dosáhl nevídaného úspěchu. Z nemajetného zahradnického učně se vypracoval na respektovaného a vyhledávaného léčitele (sám se nazýval spíše přírodním lékařem nebo bylinářem). Na vizitkách měl uvedeno „úředně zkoušený znalec léčivých bylin“ a byl si dobře vědom svého postavení. Díky svým zkušenostem, znalostem a společenské obratnosti neměl tehdy v Československu vážnější konkurenci. Ochrannou ruku nad Mikoláškem držel jeho přítel – prezident Antonín Zápotocký. K jeho osobě se ještě vrátíme.

V roce 1954 oslavil Mikolášek pětašedesáté narozeniny a toužil po sobě něco zanechat. Právem měl pocit, že žil zajímavý život a chtěl se s lidmi o svůj příběh podělit. Jeho paměti v tomto rozsahu vycházejí poprvé. Za minulého režimu vyjít nemohly, ačkoliv snaha zde byla. Mikoláškova družka na sklonku jeho života požádala manželku prezidenta Ludvíka Svobody, zda by se nepřimluvila za knižní vydání bylinářových vzpomínek. Čtenáři si však museli počkat až do roku 1991, kdy je ve zredukované podobě vydal Mikoláškův bývalý pacient a přítel Jeroným Lány.

Paměti Jana Mikoláška otevírají čtenářům zajímavý pohled do života prostých lidí i aristokracie v dobách rakouské monarchie, podrobně se věnují období protektorátu Čechy a Morava. Léčitel velmi čtivou formou zachytil padesát let svého života a zažil toho opravdu mnoho, docela zblízka dvě světové války. Při čtení se asi neubráníme otázce, je-li to všechno pravda. Opravdu se Mikolášek procházel po zámeckých zahradách na Konopišti s arcivévodou Ferdinandem d’Este? Jezdil autem za protektorem  K.  H.  Frankem?  Uzdravil Hitlerova tajemníka Bormanna? Odmítl se přestěhovat do amerického Chicaga, kde mu chtěli zařídit sanatorium? Léčil Britům jejich nemocného krále?

Ve zvídavém čtenáři to nejspíš vzbudí pochybnosti. Neuvěřitelná se zdá kapitola o bylinářově zkoušce  na gestapu v Praze. Pakliže je pravdivá a něco takového se skutečně v Petschkově paláci přihodilo, můžeme hovořit o malém zázraku a jen s úžasem kroutit hlavou nad jeho schopnostmi. Za celá ta léta, co se Janem Mikoláškem zabývám, nepodařilo se mi tuto podivuhodnou historku s jistotou potvrdit ani vyvrátit. Rešerše v Národním archivu ve fondu Gestapo Praha sice přinesla negativní výsledek, ale ne všechny knihy o zatčení se dochovaly. Mimoto Mikolášek vlastně ani zatčen nebyl...Pokud jde o britského  monarchu, existuje více verzí o tom, jak to ve skutečnosti bylo. Záleží potom, na které straně stojíme. Zda se přikloníme k Mikoláškovi, nebo uvěříme dobovému tisku. Komunisté tohoto muže v lásce neměli. Dvě různá podání jednoho příběhu se rozcházejí zejména v tom, kdo koho první oslovil. Mikolášek vyprávěl, že mu byla poslána moč těžce nemocného krále Jiřího VI. (otce současné britské královny Alžběty II.). Určil diagnózu, ale byl přesvědčen, že panovníkovi již není pomoci. Redaktoři Rudého práva naopak uváděli, že iniciativní Mikolášek sám poslal koření britské ambasádě, neboť se dozvěděl o stonajícím monarchovi, načež mu ze slušnosti odpověděli jednou větou – poděkovali za přijetí bylinek. Státní bezpečnost pro změnu pracovala s „převzatou agenturní zprávou“, ve které stálo, že se bylinkář během své rekreace v Tatrách zmínil o pozvání krále Jiřího VI. do Anglie, ideálně na šest týdnů. Panovník si údajně přál, aby jej právě on osobně léčil. Snad bychom se dobrali pravdy s pomocí dopisu z Buckinghamského paláce, o němž se Mikolášek ve svých pamětech zmiňuje, v jeho pozůstalosti se však nedochoval. Pokud takový dopis skutečně existoval, ať již zarámovaný v pracovně na zdi nebo jen někde v šuplíku...

Když takový člověk sepisuje vlastní paměti, obvykle v nich vystupuje v dobrém světle. Jan Mikolášek nebyl výjimkou. Některé nepříjemnosti trošku zveličil, nebo zcela vynechal. V polovině padesátých let měl za sebou již několik soudních procesů. Ve svých pamětech se zmiňuje v podstatě jen o dvou takových tahanicích, navíc se značným časovým odstupem. Dalo by se říct,  že závažnost těchto obvinění  gradovala s časem. Zatímco ve dvacátých letech byl Mikolášek popotahován za slovní urážky, v třicátých letech už se jednalo o neoprávněné provozování „lékařské“ živnosti. Po válce byl obviněn z kolaborace s Němci (neprávem) a v roce 1951 dokonce z údajného uplácení veřejného činitele a zadržování pracovních sil před výstavbou socialismu. Nechtěl zkrátka uvolnit dva své důležité pracovníky do těžkého průmyslu a prohlašoval, že tím, že lidi léčí, je naopak do výroby vrací, čímž státu zachraňuje statisíce pracovních hodin ročně.Soud mohl dopadnout možná podstatně hůř, nebýt jeho vlivného přítele.

Mikolášek byl zhruba v letech 1948–1957 pod ochranou samotného prezidenta Antonína Zápotockého. Z velké části právě díky němu mohl pokračovat ve své činnosti i během nesnadných padesátých let. Tento dělnický prezident několikrát vytáhl Mikoláška z maléru, takže léčitel ustál nejeden  soudní  proces.  Oba muži se seznámili krátce po válce. Zápotocký byl nacisty vězněn v koncentračním táboře a přivezl si odtud ošklivou sněť v noze. Amputace dolní končetiny byla podle lékařů jediným řešením. Pak ale navštívil Mikoláška, pár týdnů si u něho poležel a Mikolášek mu nohu uzdravil. Pozoruhodný je fakt, že ačkoliv se v průběhu svého života k Zápotockému vždy hlásil, ve svých pamětech tuto příhodu vynechal. Možná si to prezident nepřál...

V té době měl za sebou již přes třicet let práce ve své úspěšné bylinářské živnosti. Vždycky se spoléhal především sám na sebe. Celkem bez problémů prošel obdobím první republiky, nezastavila ho německá okupace a nějaký čas se zdálo, že i po komunistickém převratu bude dál pokračovat ve své práci a soudruzi jej nechají na pokoji. Československo v padesátých letech však nebylo místem, jež by přálo soukromému podnikání, a už vůbec ne takovým výjimečným osobnostem, jako byl Mikolášek. Teď z něj byl vykořisťovatel. V podstatě představoval vše, co bylo v rozporu s komunistickou ideologií. Jeho úspěchy přerostly únosnou mez .

V době budování socialismu a stalinských represí Mikolášek dráždil svým okázalým způsobem života, neskrývanou vírou v Boha a vrozenou prostořekostí. Nikdy si nebral žádné servítky. O soudruhu Gottwaldovi a jemu podobných si myslel své a často si to nenechal pro sebe. Tak se třeba nechal slyšet, že „Gottwald je vůl a trouba a všechno je to pěkný ksindl“. Ministra průmyslu Gustava Klimenta označil za „troubu, ještě k tomu na chcípnutí“. Jindy předpověděl daňovému kontrolorovi: „Do dvou let jste v hajzlu s játrama.“

Sám neúnavně pracoval od rána do večera, dům a zahradu měl neustále přeplněnou lidmi, a tak se nezřídka stalo, že mu ujely nervy. Jeho chování se vládnoucí straně vůbec nezamlouvalo a brzy se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Příslušné úřady kromě jiného pečlivě zaznamenávaly všechny invektivy a vulgarity, kterých se Mikolášek ve vypjatých situacích dopouštěl. Zřejmě měly sloužit jako další přitěžující okolnost v momentě, kdy toho na něj moc neměli. Párkrát si také zavařil svým kontroverzním způsobem sdělování marnosti léčby. „Nemá to cenu, je pozdě, vaše matka má před sebou měsíc života,“ oznámil třeba šokované rodině. Dotyčná pak skutečně za měsíc zemřela, a když se o tom, že ji léčil Mikolášek, dozvěděla Státní bezpečnost, další problém byl na světě.

StB mu přezdívala „šarlatán“ a tento výraz pravidelně používala ve většině zpráv týkajících se jeho činnosti.  „Od roku 1947 provozuje svoji soukromou živnost šarlatánskou v Jenštejně,“ stojí v úvodu jednoho spisu.On si ale nenechal všechno líbit. Když mu estébáci zabavili osobní automobil z důvodu, že jej „koupil neprávem“, obratem si pořídil nový, ještě lepší vůz. Navíc americké výroby! Mikolášek zaměstnával dva pomocníky, kuchařku, pokojskou, řidiče, dále muže, který vydával pacientům pořadová čísla, a průběžně ještě další spolupracovníky (sběrače bylin, paní, která mu nosila lahvičky s močí, apod.).

Všichni se scházeli v honosné jenštejnské vile, obklopené rozlehlou, pečlivě udržovanou zahradou. Mikolášek tu měl dokonce soukromou kapli a bronzovou sochu Krista, u které se pravidelně modlil. Choval také nějaká hospodářská zvířata, například ovce (dříve míval obrovský včelín). Rád zde prováděl významné hosty, zejména po cestě v malebné rokli, lemované borovicemi. Někdy to byli vysoce postavení politici, umělci nebo velvyslanci. Návštěvy duchovních hodnostářů ovšem představovaly riziko, přesto do Jenštejna zavítal i arcibiskup Josef Be-ran.

Mikoláškovi se dařilo čím dál víc, jenomže s úspěchem přichází samozřejmě závist. Na léčitele pravidelně chodila četná udání a brzy i novináři Rudého práva přesně věděli, jak vypadá jeho běžný den, s kým se stýká a že jeho postoj k dělnické třídě není dobrý. Nejvíce toho ovšem věděla Státní bezpečnost, zřejmě díky konfidentům z bylinářova okolí. Prý si postavil načerno garáž, hanobil KSČ, k důležitým lidem se choval servilně, k obyčejným přezíravě, hádal se s cestářem o neudržovanou cestu a občas užil nějaký urážlivý výraz, třeba „ty namalovaná maškaro“ nebo „strejdo z hor“. Resumé zprávy StB, která putovala na stůl ministrovi národní bezpečnosti, bylo stručné: „Mikolášek je destruktivním a nebezpečným živlem.“ Ve vyšetřovacích spisech Státní bezpečnosti bývá nesnadné rozlišit pravdu od fabulací, respektive od toho, co sami Mikoláškovi vložili do úst a co on nikdy neřekl – nebo se k tomu přiznal pod nátlakem –, například když nabízel ke znárodnění svoji živnost, nebo chtěl odevzdat celou vilu státu jako kompenzaci za daňové nedoplatky.

Události nabraly rychlý spád po smrti Antonína  Zápotockého. Bylo jen otázkou času, kdy dojde na Mikoláška. Neuběhl ani rok od smrti prezidenta a obyvatelé celého Československa si mohli v denním tisku přečíst, jaký je Mikolášek  vydřiduch, hrubián, daňový podvodník  (prý  předražuje balíčky s bylinami a o ten rozdíl připravil stát na daních) – a hlavně šarlatán. Novináři svými štvavými články brnkali na struny nehezkých lidských vlastností, zejména se u lidí snažili vzbudit závist a nepřejícnost. Co si to ten buržoust dovoluje, jak si žije! Nemůžeme přece takové živly trpět v naší socialistické vlasti!

Tak měli obyčejní lidé nyní smýšlet o Mikoláškovi. V očích některých byl možná zdiskreditován, ale většina vděčných pacientů a přátel cítila, že je to pouze snaha zlikvidovat úspěšného muže. Starý bylinář se už nemohl moc bránit. Nemohl sednout do auta a odjet za prezidentem, jako tomu bylo dříve.

Nakonec přišel tvrdý pád na dno a pobyt za mřížemi.  Ovšem pokud byste si mysleli, že životní příběh Jana Mikoláška byl dále nezajímavý, nebylo tomu tak. V jeho životě nenalezneme žádné hluché období. Vězení ho změnilo, ale láska k bylinkám a touha pomáhat nemocným byly silnější než strach z možného postihu. Nejen o tom se dočtete ve faktografické knize Šarlatán, životní příběh Jana Mikoláška, která se zabývá celým jeho životem a uvádí mnoho skutečností z jeho Pamětí na pravou míru – jak už to bývá, vzpomínky jsou v některých pasážích nepřesné a občas si autor i něco přimyslel nebo upravil k obrazu svému – a obsahuje mimo jiné i mnoho dosud nepublikovaných fotografií z léčitelova života.

Šarlatán, nebo zázračný léčitel? Jak známo, Mikolášek určoval diagnózu protřepáním lahvičky s močí proti světlu. Krátce si moč prohlédl ve světle lampičky a již diktoval číselná označení bylinných směsí, které pacient vzápětí obdržel společně s pokyny k užívání. Zajímalo ho pouze pohlaví a věk nemocného. Je snadné odsoudit Mikoláška jako šarlatána – copak by zvládl prohlédnout až 800 lahviček s močí denně, jak sám říkával? To znamená, že by za několik desítek vteřin musel poznat, co člověku chybí, jakou má chorobu. Přesto se opravdu mnohokrát „trefil“ a podle pamětníků, kteří se u něj léčili, skutečně dokázal rozpoznat různé zdravotní neduhy. A pokud sám nedokázal pomoci, doporučil dotyčnému návštěvu specializovaného lékaře.

Spisovatel Edvard Valenta,  který napsal kdysi úvod ke knize Mikoláškových vzpomínek, věnoval několik stran kapitole o moči. Uvádí, že moč je reakce kyselé u masožravců a zásadité u býložravců, že jsou díky ní z těla odstraněny konečné rozkladové produkty, že jsou v ní obsaženy hlavně dusíkaté produkty strávených látek a rozpustné neorganické soli. Vyjmenoval desítky v moči obsažených kyselin, prvků, zásad, fenolů, barviv, bílkovin, také glukózu, a byl přesvědčen, že Mikolášek byl tak citlivý, že dokázal toto všechno vnímat a zaznamenat i rozdíly mezi ranní, denní a večerní močí. Podle urinoterapie obsahuje moč stovky různých složek: nutriční substance, minerály, vitaminy, aminokyseliny, enzymy, hormony, antivirové, antibakteriální, antimykotické a další látky. Voda, která tímto způsobem odchází z našeho těla, tak obsahuje informaci o stavu organismu a z toho Mikolášek vycházel. Valenta hovořil také o parapsychologii a hypnóze, což Mikolášek nijak nerozporoval. Nebudeme zde příliš rozebírat tuto problematiku, jinak bychom se dostali do oblasti spekulací, Mikolášek nicméně zastával názor, že víra v uzdravení je polovina úspěšné léčby.

Jenštejnský bylinář byl výřečný muž energického vystupování, měl statnou postavu, podmanivé modré oči – a obrovské charizma... Ovšem jen se sugescí by asi desítky let nevystačil. Když čteme desítky děkovných dopisů od vděčných lidí, kterým postavil nechodící dítě na nohy nebo zachránil starou matku před riskantní operací, neubráníme se dojmu, že není důležité, jak lidi léčil, ale že se uzdravili. Mikolášek byl v prvé řadě zahradník a bylinkám rozuměl. Kromě léčivých bylin, mastí a olejů vlastní výroby dával lidem také naději a často přidal prostou radu typu „méně jídla, více práce“. Ostatně o dobrou životosprávu sám velmi dbal. Navíc měl ještě jednu výhodu oproti klasické medicíně: u bylináře nemuseli mít pacienti strach. Žádné nože, in-jekční stříkačky, sterilní nemocniční prostředí, bolestivé vyšetření. Někteří pacienti přicházeli za léčitelem rovnou, jiní až po návštěvě nemocnice. Až když měsíce polykali prášky a jejich zdravotní stav se nezlepšil, rozhodli se pro alternativní způsob léčby a vydali se do Jenštejna. Nesporným faktem je, že během své léčitelské praxe pomohl několika tisícům nemocných a dodnes žijící pamětníci na něj vzpomínají jen v dobrém.