Jak se pozná dobrý text? Je pod ním podepsán Eliot!

/ Martin Pokorný, Tomáš Weiss

Tak to alespoň tvrdí Petr Onufer, redaktor, který řídí edici literárně-vědných textů Specula v nakladatelství Argo. Tam vyšel obsáhlý sborník Eliotových textů Křesťan - kritik - básník, který připravil Martin Pokorný. Ten v doslovu píše:
Tak to alespoň tvrdí Petr Onufer, redaktor, který řídí edici literárně-vědných textů Specula v nakladatelství Argo. Tam vyšel obsáhlý sborník Eliotových textů Křesťan - kritik - básník, který připravil Martin Pokorný. Ten v doslovu píše:

Eliot a jeho problémy

Vyjasňování vztahů mezi básnickou tvorbou, kritickou reflexí a dějinným začleněním ducha je příznačné pro celek Eliotovy esejistiky a publicistiky; v tomto smyslu lze titul Křesťan  –  kritik  –  básník, který jsme zvolili pro náš výbor, vztáhnout i k textům, jež časově předcházejí Eliotovu osobnímu a veřejnému obrácení na víru .Uvedené tři ohledy nevytyčují žádnou přehlednou triádu ani absolutní hierarchii. Zvláštní hierarchické postavení má podle Eliota  to,  k čemu se křesťan vztahuje  –  přičemž tak ale činí s ostrým  vědomím toho, že nadpřirozeno nemá v moci, že s ním nesplynul a že se za ně nesmí vydávat.

Ve vlastních úvahách se Eliot neprezentuje jako teolog, málokdy hovoří o obsahu křesťanské zvěsti  jako takovém – a nejde o opomenutí, nýbrž o logický důsledek jeho chápání víry s důrazem na roli církve. Předmětem jeho nábožensky zaměřených úvah je role a vliv křesťanství v proměňující se tkáni společenských,  kulturních a historických vztahů. Jinak řečeno, tématem, o němž Eliot přemýšlí, jsou ve výsledku hlavně křesťané coby lidé aktivně žijící na několika rovinách – spíše než křesťanství chápané jako jinosvětská zvěst.

Na básnickém poli činí Eliot zdánlivě protichůdný krok: od osob přechází ke slovům  v jejich samostatnosti. Klasický esej  „Tradice a individuální talent“ přesouvá pozornost od básníka k básni, od jedince k výtvoru a dílu. Klíčová tvrzení znějí: básníkovy emoce mohou být zcela nezajímavé – či naopak zajímavé pouze jako úchylka od normálu; obojí se však zásadně liší od emoce vyjádřené básní, emoce kulturně, historicky a duchovně sdílené. Protichůdnost úvah načrtnutých v předchozích dvou odstavcích není příznakem rozporu, naopak: navzájem se doplňují. Ze dvou různých směrů – od křesťanské jinosvětskosti a od domnělé básnické niternosti – postupuje Eliotovo myšlení k tematizaci kultury jakožto sféry hodnotově a významově objektivních skutečností. Subjektivita má u něj význam a hodnotu jedině tehdy, pokud se domůže objektivity – nikoli naopak.

Toto úsilí o objektivní platnost ovšem může mít mnoho  podob – a úkolem kritika je rozlišit a odůvodněně obhájit, co je živé a  co  mrtvé.  Kritika  jakožto  obor  činnosti  má  nepochybně  široké  obsahové rozpětí (a Eliot vždy dbá na to, aby odlišil její literární variantu  od  ostatních  podob),  nicméně  shrnout  všechny  aktivity  tohoto druhu pod jediné záhlaví není nemístné. Kritika se nepřekrývá s tvorbou, tuto tezi u Eliota nenajdeme, sdílí s ní však jisté strukturní nároky. I kritika totiž má svůj objektivní produkt – je jím zřetelně artikulovaný soud a argument – a svou „transcendenci“: opírá se vposledku o kritéria, která už vlastními nástroji nedokáže plně vyjasnit.

Nejsubtilnějším bodem Eliotových úvah se proto stává význam a mínění, věření a víra, síla slova v různých nuancích a též odstíny a polohy vyjadřujícího se ducha. Tento okruh témat je v angličtině spjat především se slovesy to mean a to believe a v řečtině – jak dlužno zdůraznit – se slovesem dokein, z něhož jsou též odvozeny výrazy „dogma“ (doslova „mínění“, „soud“) a „ortodoxie“ (doslova „správné mínění“ či „správné souzení“). Mínění a věření jsou vztahy ke (kulturně a historicky formované) skutečnosti; ortodoxie je pojmenováním způsobu, jak se ke skutečnosti vztáhnout správně – což mimo jiné znamená: s ohledem na společenství živých i mrtvých, kteří usilovali a usilují o totéž.

Eliot není systematický myslitel, myšlenková a pojmová koherence mu však není lhostejná, dokonce mu na ní záleží do té míry, že i samo křesťanství mnohdy označuje  především  za  argument  a vysvětlení. V tomto ohledu je vždy a ve všech textech aristotelikem, racionalistou, empirikem. Permanentní schopnost chladného zkoumavého odstupu je jednou důležitou ingrediencí, jež vyznačuje specifičnost Eliotova psaní. Ve svých úvahách však Eliot pojednává o emocích a možnosti jejich vyjádření, o souhře neuvědomovaného (včetně nereflektovaných pocitů, feelings)a  vědomého,jež  tvoří  kulturu, o zlu a morálních postojích vůči němu, tedy o tématech, u nichž racionální argumentace naráží na své meze – aniž by to ale byl důvod k jejímu zavržení.

Pokud chceme načrtnout elementární charakteristiku Eliotova stylu a tónu, musíme ke zmíněné argumentační složce připojit alespoň další dvě, totiž patos a ironii. Jsou propojeny. Patos Eliotovi coby esejistovi není vlastní,  místa,  kde  se  projevuje,  upoutávala  pozornost dobových i dnešních komentátorů hlavně tím, jak velice se příčila „duchu doby“: Eliot neváhá vážně promlouvat o rouhání, kacířství i ďáblu. Je ale důležité zaznamenat, že se k patosu vzpíná především (ač ne výlučně) v souvislosti s tematikou zla, tedy toho, co (dle Augustina) vlastně vůbec není – a Eliot s dialektikou jsoucího a nejsoucího, skutečného a neskutečného velice aktivně pracuje. Patos dobra si Eliot coby jedinec neosobuje, nýbrž hledá jej u jiných, především u historické autority své církve, biskupa Lancelota Andrewese, jehož formulace (nebo citáty s podobnou historickou vahou) často přejímá i tam, kde se k patosu vzepne ve své poezii.

Když hovoří sám za sebe, je si ostře vědom rizika  „patetičnosti“  v negativním slova smyslu. Odtud poukaz k ironii.Kořeny Eliotovy ironičnosti jistě tkvějí v autorově osobním založení  a  též  v  tradici  britského  understatementu,  do  níž  se  Eliot  volbou vlasti a občanství začlenil. Lze se však odvážit tvrzení, že se nejedná o pouhý instinktivní návyk. Eliotova ironie, zvláště velice  častá  sebeironizace  či  sebezlehčování  jako  by  uskutečňovaly  klasické  diktum  z  Platónových  Zákonů,  že  lidské  záležitosti  jsou  směšné – vždyť při vědomí pravého dobra se takřka zdá, že jsme jen loutkami v rukou bohů –, my jsme však nuceni je brát vážně. Příčinou směšnosti je podle Bergsona, k jehož filosofii Eliot dle vlastních slov krátkodobě „konvertoval“, mechaničnost, jež získá navrch nad životem, a to včetně mechaničnosti v myšlení a ve vyja-dřování vlastních názorů. Z Eliotovy perspektivy se mechaničnost vyjevuje vždy, kdykoli je lidské konání motivováno čistě individuálně, a je tedy právě proto zcela stereotypní. Ironický podtón může být pro nás čtenáře příznakem Eliotovy autorské individuality, ale současně je pro autora prostředkem její reflexe a alespoň dílčího překonání.Eliotova osobní dráha se těžko schematizuje. Epochální básnické slávy dosáhl na základě jedné třístránkové a jedné patnáctistránkové básně; jím založený a edičně řízený časopis The Criterion měl pověst  nejprestižnějšího  kulturního  periodika  v  Evropě,  přitom  ale  počet  jeho  předplatitelů  nikdy  nepřesáhl osm set;  a ani coby zanícený stoupenec anglikánské ortodoxie Eliot nikdy nepřerušil tvůrčí a intelektuální kontakt s generačními souputníky či mladšími autory, kteří křesťanství ostře odmítali a naopak byli vstřícní k protichůdným stanoviskům včetně komunismu.

Včlenit Eliotovy eseje do dobového kontextu by vyžadovalo napsat stručnou historii angloamerické  poezie  a  evropské  kulturně-historické  publicistiky v prvních dvou třetinách 20. století – a víceméně totéž by bylo nutné  učinit,  pokud  bychom  měli  náležitě  zdůvodnit  zde  provedený  výběr  z  Eliotovy  prózy.  Představujeme  Eliota  tak,  jak  nám připadá zajímavý a relevantní pro současného čtenáře – a bereme přitom v potaz, že pětisetstránkový výbor je v našich podmínkách užitečnější než výbor tisícistránkový. S ohledem na přeložitelnost a  srozumitelnost  zůstává  stranou  velké  množství  textů,  jež  Eliot  oprávněně považoval za jádro své esejistiky, totiž podrobné rozbory anglické poezie a básnické dramatiky 16. a 17. století. Jakkoli je tato tematická oblast zastoupena v našem výboru obsáhle, v historicky reprezentativním průřezu by musela mít rozsah ještě daleko větší – leč přínos pro čtenáře bez specializovaného zázemí by se snižoval.

Namísto  toho  jsme  se  rozhodli  načrtnout  v  nutné  zkratce  tematickou a formální šíři Eliotových publikací a veřejných vyjádření. Kdo chce formulovat finální soudy, zůstává samozřejmě odkázán na osm svazků Eliotovy sebrané prózy a samostatné studium. Náš svazek sleduje skromnější, ale přesto nezanedbatelný cíl: umožňuje hlubší  seznámení  s  výjimečně pozoruhodným  kritickým  hlasem,  který si právě pro svou neochotu jakkoli se poddávat intelektuálním trendům a módám zachovává trvalou podnětnost.

Martin Pokorný

Další články

Knižní čtvrtek i tento rok vykopne jarní knižní sezónu. V mixu, sestaveném tradičně stylem "pro každého něco" jsou nobelistka, životopis Cohena, povídková antalogie o Brně, novinářsky-reportážní pohled na USA, Jodorowsky nebo kniha pro mladé zahradníky.
Aktuality

Velký knižní čtvrtek - jaro 2020: 15 novinek 19. března

Knižní čtvrtek i tento rok vykopne jarní knižní sezónu. V mixu, sestaveném tradičně stylem "pro každého něco" jsou nobelistka, životopis Cohena, povídková antalogie o Brně, novinářsky-reportážní pohled na USA, Jodorowsky nebo kniha pro mladé zahradníky.
 | Tomáš Weiss
Je tu první Do slov speciál. Takhle se budou jmenovat epizody, ve kterých se namísto jedné knihy zaměříme na téma, událost nebo třeba na určitý výběr knih. Jako právě tentokrát. Protože nečteme jen novinky a chceme s vámi sdílet i tipy na knihy přečtené před delší dobou, rozhodli jsme se doporučit - sobě navzájem a hlavně vám - 5 knih, které jsme si zamilovali. Výběr je to celkem rozmanitý.
Aktuality

Do slov - podcast o literatuře, tentokrát Speciál 5 + 5

Je tu první Do slov speciál. Takhle se budou jmenovat epizody, ve kterých se namísto jedné knihy zaměříme na téma, událost nebo třeba na určitý výběr knih. Jako právě tentokrát. Protože nečteme jen novinky a chceme s vámi sdílet i tipy na knihy přečtené před delší dobou, rozhodli jsme se doporučit - sobě navzájem a hlavně vám - 5 knih, které jsme si zamilovali. Výběr je to celkem rozmanitý.
 | Ondřej Lipár, Bára Votavová
Kniha Baletky přináší autentické a otevřené osobní svědectví z prostředí taneční konzervatoře a baletu. Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků z 90. let. Vzpomíná na dobu, kdy se od baletního drilu utíkalo k pražské klubové scéně.
Aktuality

Román Miřenky Čechové odkrývá sadistickou stránku baletu

Kniha Baletky přináší autentické a otevřené osobní svědectví z prostředí taneční konzervatoře a baletu. Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků z 90. let. Vzpomíná na dobu, kdy se od baletního drilu utíkalo k pražské klubové scéně.