Autorovými průvodci jsou například ukrajinský tajný agent Meklaud, který infiltroval do bojových složek Doněcké lidové republiky, uprchlice z Luhansku Líza nebo překladatelka Dáša, hrající roli autorova falešného děvčete. Člen ukrajinských speciálních jednotek Ihor se na Donbasu zúčastnil těch nejtěžších bojů, Gruzín Mamuka zase bojuje proti ruské agresi s kalašnikovem v ruce už od čtrnácti let. Velký prostor dostal příběh českého kriminálníka Jury, který se stal dobrovolníkem v řadách doněckých separatistů.

Autor přitom projevu velkou míru empatie vůči jejich osudům, motivacím a různorodým pohledům na věc. „Silně na mě zapůsobily především osudy žen, protože je tak často ovlivňují rozhodnutí a činy úplně jiných lidí. Ředitelky dětského domova nebo dětské nemocnice, to jsou pro mě nejsilnější hrdinky knihy,“ říká Forró, který je držitelem tří novinářských cen, například za sérii reportáží z Latinské Ameriky.S mnohými lidmi, kteří vystupují v knize Donbas, je Forró dodnes v kontaktu. „Drtivá většina doslova zamrzla v momentu, kdy jsem odjížděl, a jejich životy se nijak zásadně nebo dokonce vůbec nezměnily,“ vysvětluje reportér, který pro české vydání dopsal krátké vysvětlení, jak současnou situaci ovlivnila pandemie.

Forró přiznává, že na Donbas odjížděl s jasnou představou. „Věděl jsem dopředu, na čí straně je pravda, a materiál, který jsem měl získat, měl být jen ilustrační pomůckou, jak to ukázat ostatním. Potom jsem tuto jistotu úplně ztratil. Způsobilo to utrpení, s nímž jsem se setkával na obou stranách – bylo ho příliš a bylo příliš nesmyslné,“ popisuje autor.

Slovenský reportér Tomáš Forró (1979) se zabývá krizovými oblastmi a vojenskými konflikty po celém světě. Je držitelem tří slovenských novinářských cen, mimo jiné za sérii reportáží o zemětřesení v Ekvádoru, občanské válce v Kolumbii a anarchii ve Venezuele. Jeho reportáže zachycují od roku 2016 zejména ukrajinský konflikt, a to z perspektivy obou bojujících stran. Za ně byl dvakrát nominován na českou novinářskou cenu. Jeho texty vycházejí v Česku, Polsku, Rusku a na Ukrajině.

TOMÁŠ FORRÓ O SOUČASNÉ SITUACI

Evropská unie se vzpamatovává z pandemie a je pohlcená vlastními problémy. Ukrajina a Rusko jsou na tom ještě hůře, protože v obou těchto zemích se koronavirus šířil několik týdnů prakticky nekontrolovaným způsobem a dodnes ohrožuje tamní zdravotní systém a ekonomiku.

V důsledku pandemické situace bylo letos v červenci na Donbasu uzavřeno další křehké příměří, sporadicky přerušované útoky obou válčících stran. Zdálo by se, že v době existenčního ohrožení ztratí takový nerozhodný zákopový konflikt smysl, protože váže cenné lidské i materiální zdroje. Navíc hrozí, že velké skupiny lidí ve fyzické blízkosti, jakými jsou vojenské jednotky, virus jen umocní a vrhnou zpět do civilní společnosti. Ale znamená to skutečně naději na trvalejší klid zbraní? Dá se o tom pochybovat, i když všechno se ukáže, jakmile se světu podaří se po pandemii stabilizovat a na stoly stratégů se vrátí staré spory a problémy. Během koronakrize bylo možné sledovat i další zajímavý vývoj situace: okupovaná území Donbasu se na několik týdnů pokusila fyzicky zcela izolovat od Ruska i Ukrajiny. Vládcové Donbasu dobře věděli, že když ztratí kontrolu nad šířením viru podobně, jako v tomto směru selhaly Moskva s Kyjevem, jejich křehký systém zkolabuje doslova za pár dní. A tak museli najednou poprvé doopravdy žít odvěký sen separatistů, totiž postarat se jako nezávislé území sami o sebe.

Trvalo to pochopitelně jen oněch pár dní, a potom se všechno vrátilo do starých kolejí. Z Moskvy už zase proudí na okupovaný Donbas ruští kurátoři a byznysmeni a rozhodují o jeho existenci. Opačným směrem znovu projíždějí vlaky s uhlím a dalšími nerostnými surovinami, jimiž oblast splácí ruským oligarchům dluh za to, že ji společně s Kremlem proměnili ve válečnou zónu. Frontovou linii s Ukrajinou už opět překračují běžní civilisté, pašeráci, důchodci i špioni. Ve Stanici Luhanské se konečně podařilo dokončit nový most, takže ten vybombardovaný, který popisuji v závěru knihy, se stal už jen děsivou vzpomínkou.

Svět na okupovaných územích se zřejmě pomalu vrací do každodennosti z doby před pandemií. Jen s tím rozdílem, že lidé jsou ještě chudší než dřív a ten, kdo ještě donedávna pracoval v Rusku, většinou kvůli ekonomické krizi přišel i o tento zdroj příjmu. Moji tamější hrdinové také žijí dál své pomalé, bezútěšné životy bez velkých změn. Jen český bojovník Kavkaz přišel v srpnu 2019 na frontě při výbuchu nášlapné miny o nohu. Teď žije v Doněcku se svojí mámou, která se za ním přestěhovala z Čech.

Podobně to vypadá i na ukrajinské straně. Jediné, co se tu změnilo, je politická reprezentace. Administrativa nového prezidenta Volodymyra Zelenského získala ve volbách v roce 2019 silný mandát, jenže o rok později všechny zklamala. Ambiciózní plány na oživení ekonomického růstu, boj s korupcí, ale hlavně vyřešení statutu okupovaných území opět skončily jako vždycky, tedy frustrací voličů a dezintegrací někdejších politických vítězů.

UKÁZKA

Putilovský most

Je konec května 2018 a já naposledy vjíždím do Doněcku. Ve městě je teplo, klid a noční bombardování skoro není slyšet. Nic se u nich nezměnilo. Jura na otázku „jak se máš“ odpovídá vždycky stejně lakonicky „jako v DLR“.Jednoho dne s Jurou poleháváme na prohřáté zídce pod topoly na jeho sídlišti v centru, mhouříme oči do slunce a pomlouváme DLR, Ukrajinu, Rusy i prodavačky v nedaleké samoobsluze. V tu chvíli si uvědomím, jak mi Doněck za poslední léta přirostl k srdci.

Konečně se Jurovi svěřím se svou dávnou novinářskou touhou – chtěl bych vidět na vlastní oči místo, kde začala na Donbasu opravdová válka. Putilovský most, přes který 26. května 2014 po rozprášení pluku Vostok ukrajinskými výsadkáři a vrtulníky vyrazily dva kamazy plné přeživších proruských bojovníků na zběsilý útěk před Ukrajinci a jen o pár vteřin později je rozstříleli jejich spolubojovníci. Jurovi se můj nápad moc nezamlouvá, nakonec ale souhlasí.

Tentokrát si nevoláme našeho gruzínského taxikáře Sašu, ale mladého, energického řidiče, který je za správnou sumu ochoten podstoupit i jisté riziko. Jenomže když všichni tři přijíždíme k vojenskému stanovišti, vojáci jen vrtí hlavou.

Jura přijal porážku s úlevou. Rozumím jeho obavám a nechci mu přidělávat další vrásky. Tentokrát je to naposled, tak mu uteču co nejdiskrétněji. Hned jak se rozloučíme, zavolám taxikáři, který nás právě vyložil, a podle dohody se za pár minut setkáváme znovu. Taxikář zná ještě jednu cestu. Po rozbité a zarostlé polní cestě dojedeme až k mostu. Asi tak padesát metrů od nás stojí blokpost s nic netušícími vojáky, kteří nás dnes vrátili zpátky. Taxikář vypne motor a dá mi pár minut, abych mohl nenápadně vyfotit to, co zbylo z první bitvy téhle války.

Během bojů o doněcké letiště se pod Putilovským mostem ukrýval tank separatistů, který pálil na ukrajinskou armádu. Tank byl vzápětí zničen a most s ním. Zůstala z něj jen hromada ruin, pod kterou je zřejmě pořád ještě pochovaný tank i s posádkou. Přestože tu opravdu není na co koukat, je to místo, které důvěrně znám z desítek videí z té doby – od časů, kdy po mostě spěchávali pasažéři na jedno z nejkrásnějších evropských letišť, až po nejtěžší boje. Taxikář je zjevně zvědavý, proč tak upřeně hledím na zkroucené železné pruty a beton rozbitý na prach, ale neříká nic.

Vracíme se mírnou oklikou přes přilehlou čtvrť Putilovka. Ta na tom není o moc lépe. Skoro žádný dům tu není celý. Čtvrť je liduprázdná, na silnici se povalují cihly a kusy interiérů, které výbuchy odmrštily až sem. Na konci silnice, u rozstřílené autobusové zastávky polepené plakáty z roku 2014, se otáčíme a vracíme se do centra.