První Prašina vyšla na jaře 2018 a rychle si vydobyla pověst napínavé knihy, které i malí nečtenáři dávají přednost před tabletem nebo mobilem. Později to potvrdila i Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Vedle čtenářského úspěchu následovala řada ocenění, Matocha byl nominovaný na cenu Magnesia Litera, Zlatou stuhu nebo na Cenu Jiřího Ortena.

Příběh propojuje osudy Jirky a jeho nejlepší kamarádky En, kteří žijí v současnosti, a tajemného vynálezce Hanuše Nápravníka z 19. století. Fiktivní čtvrť Prašina patřila ještě v druhé půlce devatenáctého století mezi nejvýstavnější pražské čtvrti, rozkládá se kolem dvou pahorků mezi dnešním Václavským a Karlovým náměstí. Na Prašině žil a tvořil Franz Kafka, narodil se tam Karel Hynek Mácha.

„Vlastně tomu pořád nemůžu uvěřit,“ říká Matocha. „Uplynuly teprve tři roky od chvíle, kdy jsem první Prašinu poslal do nakladatelství, a přitom se od té doby změnilo úplně všechno: na skautských akcích spontánně vznikají podle Prašiny hry, připravuje se šifrovací hra, na motivy Prašiny vznikla dětská divadelní představení a chystá se celovečerní film. Prašina zkrátka začala žít svým vlastním životem, opustila stránky knihy. Kdyby mi to někdo vyprávěl před třemi lety, myslel bych si, že si ze mě dělá legraci. Je to pro mě vážně splněný sen.“

Loni vyšlo pokračování s podtitulem Černý merkurit, které mytologii Prašiny prohloubilo a přidalo několik překvapení i v souvislosti s žánrem knih. Už od vydání druhého dílu se autora na završení příběhu vyptávaly děti na besedách, ale i jejich rodiče. „Všelijak to ze mě páčili a snažili se toho co nejvíc vyzvědět a já jim pořád dokola říkal, že musí vydržet, rok, půl roku, měsíc,“ popisuje Matocha. „Samozřejmě to byl tlak, ale zároveň jsem ze všech stran cítil obrovskou podporu. Když jsem psal první Prašinu, myslel jsem si, že její čtenáře spočítám na prstech jedné ruky. U té třetí už jsem věděl, že jich budou desítky tisíc a skutečnost, že se na tu knížku tolik těší, mi dodávala sílu a chuť do psaní.“

Jak je u Matochy zvykem, nechce detaily příběhu Bílé komnaty prozrazovat. Samotné završení měl vymyšlené už dávno. „Žádný jiný konec nedával smysl," říká Matocha. „Věděl jsem, že toho v závěru knihy budou muset postavy hodně obětovat, šťastný konec pro všechny zkrátka nepřipadal v úvahu.“