Pražské dvorky. Svět za zdmi činžáků, hluboko uvnitř malých i velkých vnitrobloků. Je to svět jakýchsi předpolí chalup a nepatrných domků kdesi na periferiích. Ať už těch dávných, které si město chamtivě přisvojilo, nebo těch, které jeho okraj tvoří dnes. Odpradávna místa plná života, svědci bídy i lesku svých obyvatel. Na nich se odehrávalo to, co se nesmělo, nemělo nebo nechtělo odehrávat na ulici ani uvnitř domácností. Zabíjela se tu zvířada, ale taky pralo a sušilo prádlo. Štípalo se tu dříví, ale taky sklízela skromná úroda. Odtud pronikal do býtů otevřenými okny čerstvý vzduch i zápach drobných provozů a dílen. Místo, kde bývaly domovní studny i kůlny plné užitečných i nepotřebných věcí. Tady si v bezpečí přes den hrály děti a po večerech klábosili dospělí. Prostor soukromý i veřejný, kam se většinou přes zavřená vrata a dveře neprodral chvat pulzujícího města. Svět dvorků se svými příběhy, jež psali lidé, kteří po staletí žili v okolních domech. A vlastně stále žijí a vytvářejí příběhy nové.