Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii.

Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores.

Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“

Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje.

Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry.

Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“

Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“

Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“

Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani.

Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku.