Poezie je svět, který nelze nakreslit, vyfotografovat nebo zfilmovat. Něco, co se připomene třeba až po dlouhých letech. Poezie je pojmenováním pro to, co člověk sám pojmenovat neumí, ale teprve když je to pojmenované, může o tom začít myslet. Pocity, kteréby si nepřiznal, pocity, kteréneznal. Zhoupnutí se na vlnách jazyka, hudby slov, rytmu slabik. Víc asi nic. A asi by se o ní ani nemělo psát. A o básnících teprve ne. Já vím.

Michael Třeštík

Z úvodu:

Bylo pozdě, chtěl jsem si už jít lehnout. Zaklapl jsem víko notebooku, vstal a zhasl lampu. Město za oknem dává dost světla, abych viděl obrysy nábytku a trefil ke dveřím. Při přecházení z pokoje do předsíně cestou kolem psacího stolu všiml jsem si muže na pohovce u konferenčního stolku. Detaily oblečení jsem nerozeznával, ale měl nějaký neforemný kabát, byl v předklonu a lokty se opíral o vlastní kolena. Zastavil jsem se. Vždycky mi připadalo, že v jeho fyziognomii je všechno výrazné. Čelo, nadočnicové oblouky, obočí i nos. Na stolku před ním ležela krabička cigaret a zapalovač. Neměl jsem pocit, že mě vnímá. Bez pozdravu jsem za jeho zády odešel do kuchyně, přinesl popelník, položil ho před něj a přisedl si. Díval se stále kamsi dolů před sebe, pak si pomalým pohybem vzal cigaretu a zapálil si. „To je ta chvíle, kdy stále ještě čekáš hosty, ale oni už tu jsou, protože přišli dřív,“ řekl. Kdesi v dálce ve městě houkala záchranka nebo policajti, nevím, nerozeznávám to. „Mám tu jen bílé,“ řekl jsem. „A co?“ řekl stále ještě směrem do stolku.

................