Cena Jaroslava Seiferta za vynikající básnické či beletristické dílo vznikla ve Stockholmu v roce 1986. Je udělována za význačné dílo vydané či jinak zveřejněné v České republice nebo v zahraničí v posledních třech letech. Od roku 2013 se uděluje každé dva roky. Laureáti získají finanční odměnu 100 000 korun.

Ukázka z rozhovoru pro měsíčník Host:

Píšeš poezii, eseje, profesí jsi kunsthistorik, máš za sebou i průmyslovku, rok ve fabrice. Kde leží počátky tvého zájmu o literaturu?

Narodil jsem se v Praze, jsem tedy Pražák a doslova křtěný Vltavou, protože jsem se narodil v porodnici na ostrově Štvanice. Ročník 1942 říká také dost, do první třídy jsem nastoupil v roce 1948, což je další historická souřadnice. Byl jsem čtenář, miloval jsem knížky verneovky a cestopisnou literaturu. Rodiče si přáli, abych měl zajištěnou existenci, a tak jsem začal studovat strojní průmyslovku v Masné ulici. Jak jsem později zjistil, v zadním traktu bývala německá chlapecká škola, studoval tam Franz Kafka. Dostudoval jsem s odřenýma ušima, vybíjenou v hodinách tělocviku jsem nesnášel. Na strojařině mě nejvíc bavily hodiny češtiny a také ruštiny, probíral se Puškin, Lermontov… Díky tomuto chatrnému, ale důležitému základu jsem později objevil Čechova, Bunina a Babela ve skvělém překladu Jana Zábrany. Neměl bych ale zapomenout na druhou větev svých literárních zájmů, na Apollinaira, jeho Pásmo, na francouzské prokleté básníky, především Rimbauda a jeho Sezónu v pekle. Českou literaturu jsem kupodivu docenil až mnohem později. Podceňoval jsem ji a teprve až někdy po návratu z Francie jsem pochopil, jak napínavý příběh představuje a jak je svázána s českým osudem.

Jaké to bylo při studiích dějin umění?

Atmosféra na filozofické fakultě byla počátkem šedesátých let až neskutečně svobodomyslná. Jaro tam vykvetlo už dávno před rokem 1968, mluvilo se sice opatrně, ale byl tam už prostor pro diskusi, západní kulturní proudy čeřily stojatý vzduch. Nepamatuji se, že by tam někdo nosil na veřejnosti modrou svazáckou košili, jako tomu bylo v padesátých letech, v čase prověrek a vyhazovů. Cítil jsem se být existencialistou, nosil jsem černý svetr a brýle s tlustými obroučkami jako Sartre, lámal jsem Heideggera, heideggeroval jsem a myslel jsem si, že filozofuji. Také jsem se hodně zajímal o výtvarné umění, kreslil jsem víc než psal, obdivoval jsem malíře, kteří měli nějaký vztah k poezii. V prvé řadě to byl Paul Klee. Objevil jsem Apollinairovy Kaligramy, kde se ideálně prolínalo slovo s obrazem. Některé své pokusy jsem vystavil ve foyer divadélka Reduta na Národní třídě. Jakýsi vtipálek mně tam za sklo zastrčil na kousku ubrousku následující vzkaz: Kroutvore, ty netvore, život není pro legraci, proč neplníš ho produktivní prací. Ano, byla to hra, ale počátek šedesátých let byl takový, hravý, leccos bylo už dovoleno. Připomínám, že Semafor skrývá v názvu sedm malých forem. Ty velké formy patřily stále ještě národním umělcům, ale dole už něco klíčilo a dralo se na světlo. Šedesátá léta byla zábavná a já jsem rád, že jsem ta „zlatá šedesátá“ zažil. Oblíbená byla takzvaná divadélka poezie, amatérská divadélka s volným repertoárem. Napsal jsem v té době i pár textů pro písničky do literárního kabaretu Proč právě klarinet, zkrátka zkoušel jsem všechno možné.

Kdy skončila ta studentská zábava a psaní se stalo pro tebe určitým posláním?

Především přišel rok 1968, přišla sovětská invaze a s ní se dostavil i konec legrace a také konec jedné poetiky. V září 1968 jsem odjel do Francie a zamířil do Paříže. Byla to má vůbec první cesta do zahraničí. Patřím ke generaci, která ještě vzhlížela k Paříži jako k centru moderního umění, k místu, kde se něco děje, kde je atmosféra nabita tvůrčí energií. Když jsem konečně stopem dorazil do Paříže, Eiffelovka se stále tyčila nad střechami, ale v kavárnách už neseděli ti praví lidé, legendární kavárny už zabrali turisté, všechno bylo jinak. V jistém smyslu se dostavilo zklamání, přijel jsem pozdě. Získal jsem stipendium a odjel do Besançonu, kde jsem se potkal a sblížil s malířem Mílou Mouchou. Podnikli jsme spolu výlet do Bretaně a Carnacu, uchvátily nás menhiry, navštívili jsme i ostrov Belle-Ile. Carnac nebyl tehdy ještě turistickou atrakcí, mezi menhiry byla políčka se zeleninou, mezi vztyčenými kameny se dalo volně procházet a prožívat dávnou minulost jako součást krajiny. Myslím, že mě Carnac ovlivnil. Podpořil můj zájem o archetypy a filozofii živlů, ohně, vody, země a vzduchu. Chápal jsem ji poeticky a snažil jsem se ji rozšířit i na některé moderní fenomény, jako například psychologii davu. „Lid je rozeným ctitelem ohně,“ říká Baudelaire. Na konci léta roku 1969 jsem se vrátil do Prahy a netušil jsem, že může přijít něco tak trapného jako normalizace. Spadla klec!

...............

rozhovor pro měsíčník Host vedl Radek Štěpánek, foto: Jan Němec, celý rozhovor TADY