Novela vychází v českém překladu Hany Ulmanové: „Vzhledem ke svým zkušenostem si mohu dovolit být jako překladatelka hodně vybíravá, nicméně po této novele jsem sáhla okamžitě. Oslovila mě jak na první pohled jednoduchým jazykem (i když pozor, zdání klame a adekvátně ho převést nebylo vůbec snadné), tak opět na první pohled jednoduchým příběhem (pod nímž se ovšem skrývají vrstvy až nečekaně hluboké). Hlavně mě však zaujalo téma běžného hrdinství, které kromě nutného váhání a pochyb zpravidla provází víra nikoli v Boha, ale v obyčejnou lidskost. A aniž bych chtěla znít pateticky, práce mi šla v době, kdy česká veřejnost projevila ohromnou ochotu pomáhat ukrajinským občanům prchajícím před válkou, od srdce i od ruky – a doufám, že je to na výsledku znát."

O skutečných poměrech v útulcích pro „padlé ženy“ pojmenovaných podle Máří Magdalény se začalo veřejně mluvit až po objevu hromadného hrobu s ostatky tamních chovanek v Dublinu v roce 1993. A teprve v roce 2013 vyjádřil irský premiér lítost nad údělem vězeňkyň Magdaleniných prádelen a vláda zřídila program odškodnění pro několik stovek přeživších s ohledem na to, jak dlouho byly vězněny.

Bill Furlong společně se čtenářem jsou s jedním z těchto zařízení konfrontováni v polovině osmdesátých let minulého století, kdy zde ještě panuje středověk: vězněné pradleny nedostávají plat, pořádné jídlo ani lékařskou péči, jsou tvrdě trestány za své údajné hříchy, jejich nemanželské děti jim jsou po narození odebírány a některé dokonce zavražděny. A to vše s posvěcením církve, státu i soukromých firem, protože Magdaleniny prádelny pro ně znamenají výnosný byznys.

Keeganová se však nesoustřeďuje na odhalování zločinů církve, nýbrž na zpytování svědomí člověka, pro něhož je jednodušší a bezpečnější nic nedělat. Katolické peklo, jež Furlong nechtěně a nečekaně objeví, se nachází v klášteře spravovaném jeptiškami, který tahá za nitky v městečku, kde Furlong žije, a současně patří k Furlongovým obchodním klientům. Irsko se topí v ekonomické a sociální krizi a náš hrdina má na krku početnou rodinu. Pud sebezáchovy a okolí ho nabádají, aby zůstal jen nezúčastněným divákem, tu přicházejí Vánoce, čas zrození Spasitele…

Vyprávění Keeganové připomíná Hemingwayovu metodu ledovce – část sdělení je skryta pod hladinou, čtenář musí číst mezi řádky, domýšlet si.

„V dětství mě matka učila, že když jdu k řezníkovi a vybírám kus hovězí pečeně, měl by mít tukové mramorování. A dobrou prózu vnímám stejně – mramorovanou tím, co se nezdá být nutné říct,“ prohlásila spisovatelka krátce po vydání Takových maličkostí, v nichž dokonale čaruje s atmosférou a detaily. Podle ní jde především o příběh muže, který byl v dětství milován a nedokáže odolat tomu, aby stejnou lásku nabídl někomu jinému. „Je to příběh o lásce,“ podotýká.

Zůstává na čtenáři, jak si Takové maličkosti vyloží. Autorce se nade vši pochybnost podařilo napsat dojemný a univerzální příběh, v němž není nic mravoučného – jen radost

i úzkost z odporu proti krutosti.