Ukázka z předmluvy Patrika Linharta:

....................

III

Na hřbitově vrzly dvéééře, kdosi se sem tiše béééře… strašně koulííí vočmáma, snád to budééé hýýénááá… je to zloděj ubohýýý, jde okrááást mrtvolýýý… (Bobíkova píseň, Čtyřlístek č. 102, „Přízrak z Černé věže“, 1982)

Hrůzostrašná povídka, chcete-li horor, se v české literatuře po romantických solitérech (J. J. Kolár) i družinících (K. H. Mácha, K. Sabina) pevně zatrůní teprve v poslední třetině 19. století. Jsou tu vynikající horory Jana Nerudy („Vampyr“), studie Arbesovy (který srovnával mimo jiné Poea a V. R. Krameria) a jeho romaneta (kde jasně čerpá z Poeovy lekce racionality), práce dekadentů, družiny kolem Moderní revue i jejich protichůdců, jejichž pero však navzdory vzájemným antipatiím rozkomíhal tentýž „weltschmerz“, libující si v morózních náladách, osamělých procházkách, marném toužení; to, že v tomto prostředí vznikají strašidelné příběhy jaksi mimochodem, náhodně, z potřeby napsat příkladně dekadentní či jinak švihlé dílo, nijak nesvědčí proti nim.

Jsou tu práce Jiřího Sumína, Karla Babánka, Karla Švandy ze Semčic, Josefa Karla Šlejhara, Julia Zeyera, Růženy Svobodové, Jana Havlasy, Josefa Müldnera, Emanuela z Lešehradu, Arnošta Procházky, Jiřího Karáska ze Lvovic a Jana Opolského… A mohl bych zde jmenovat ještě drahnou dobu, ale bylo by to, jak se říká, „plus minus nekonečno kosmodrom“. Tato generace narozená v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století neovlivní jen své bezprostřední druhy z mladšího pokolení symbolistů (Arthur Breisky, Josef Šimánek), ale rovněž některé nepředpojaté představitele avantgardy (Jindřich Štyrský, Richard Weiner, blízký skupině Le grand jeu, již zmíněný Nezval a také „hororově“ naladění pováleční surrealisté jako Vratislav Effenberger a tajuplný Karel Hynek, autor Babičky po pitvě, případně Egon Bondy a Ivo Vodseďálek, kteří si, ač zprvu oslněni surrealismem, našli později vlastní cesty).

Přestože tvůrčí osobnosti českého fin de siècle pilně překládají ze soudobé britské a francouzské literatury, bez mesaliance krváku a poezie máchovsko-schillerovského ražení nebylo by Váchalova Přírodopisu strašidel, ani Demlova „Hrajícího revolveru“, ani Klímova beletrizování (Klíma však na Máchu hleděl dosti příkře), nemluvě o Nezvalově opusu o tchořím upíru; to na jeho Valerii nutno ocenit, neboť výskyt upírů v české literatuře napočítáme na prstech jedné ruky (chlapík, co pracuje s motorovou pilou nebo na jatkách, možná obou).

Přiznám se, že jsem původně nesouhlasil s názorem Martina Jirouška, autora knih Černý bod s podtitulem „Horor v českých zemích“ a antologie Fialoví ďábli, s názorem cizelovaným euforií sběratele, že česká hrůzostrašná literatura je zcela svojský žánr, ve svém bohatství a svou tradicí srovnatelný s takovými magistérii hrůzy, jaké navršili autorky a autoři z Britských ostrovů, Německa nebo Nové Anglie. Je třeba přečíst mnoho knih (čtenář tohoto konvolutu je toho ušetřen), aby člověk, který prošel slovními osadami skvělého ebenového stylu, ale i nanicovatým kryšpínstvím, pochopil to důležité. To, co činí tuzemský – jaké to hrůzné, rumózní slovo! – horor výjimečným.

Český horror téměř neužívá nadpřirozených prostředků, ale dovedně pracuje s tím nepostřehnutelným okamžikem, kdy se strach mění v hrůzu, kdy se emoce, jež v nás dokáže vyvolat pohyb, změní ve strnulost, poeticky řečeno: zkoprnění. Vyvolejme zde tedy jména průkopnických antologií, jež čtenáři v dávných časech osvětlily půvab české hrůzostrašné povídky: antologie Tomáše Korbaře Rej upírů (1970), Jana Dvořáka Čas a smrt (1970) a Karla Krejčího Podivuhodné příběhy ze staré Prahy (1971). Všechny tyto knihy až do vydání antologie Ivana Slavíka Příběhy temnot v české literatuře XIX. a XX. století (1999) sledují český horor v 19. a na počátku 20. století. Slavík postupuje až k období meziválečnému. Dál se posud nikdo neodvážil…

IV

Poezie je splácení dluhů dětství a jeho tajemstvím. (Podle Vítězslava Nezvala) Je takové tvrzení, a nesetkal jsem se s ním pouze jednou, že každý spisovatel nosí v hlavě dva tři romány a každý hudebník dva tři grify (nebo melodie). Freudova žačka Marie Bonapartová rozvíjí tezi, že každý básník je věrný určité nepomíjející vzpomínce (například chrlení krve v případě E. A. Poea), v hermetickém kontextu bychom snad mohli říci „egregoru“, který neustále vyzařuje leitmotiv jeho tvorby. Mně osobně je mnohem bližší vysvětlení pomocí epifanie, čili ozřejmění života skrze jednu nebo několik fatálně burleskních událostí. Přibližně citovaný Nezvalův výrok můžeme zacílit k otázce, k zdánlivě enigmatické otázce, na niž však existuje jednoznačná odpověď: Kde najdeme nejvíc démonů, strašidel a duchů? V dětství!

V knize o hororu Vyprávění nočních hubeňourů (2013) jsem napsal, že ve druhé polovině 20. století se tento žánr stává čistě komerčním produktem anglo-americké provenience a až na výjimky se stává buď směšným, nebo ve stylu gore estetiky pokračuje se zvýšeným úsilím v linii klasického krváku. Jsem náramně rád, že jsem se spletl. Zaprvé mě o tom přiměl uvažovat detroitský podivín Thomas Ligotti a jeho sbírka povídek Písně mrtvého snivce (1985, česky 2020). Není to jen bohatý jazyk, s nímž čeština nabírá neoobrozenecký dech, ale též oživení hororu, nový básnický, leč temný přístup k věci; ostatně sám Ligotti píše: „Skuteční makabristé jsou stejně vzácní jako básníci.“

A za druhé zde máme podzemní babylonskou knihovnu české makabrózní literatury, neboť ve druhé polovině 20. století rozvíjejí tento žánr v parodické rovině Egon Bondy a Karel Marysko, experimentální temné příběhy Karla Miloty, černým humorem nasycené hororové grotesky Vratislava Effenbergera (který bryskně navazuje na tradici francouzských „malých“ a „černých“ romantiků, frenetiků dvacátých až třicátých let 19. století, kteří po svém rozvinuli upadající anglický „gothic horror“), symbiózou psychologie Havlíčkových románů a filozofie Ladislava Klímy jsou pak povídky Iva Vodseďálka. Připomenuli jsme zde Walpolea, Poea, Karáska ze Lvovic, ale domnívám se – nijak směroplatně, neboť jsem k této knize přišel náhodou –, že „gotickou duši“, gotickou duši über alles, potkáme ve vypravěči útlé a málo známé novely Gustava Flauberta Listopad (1842, česky 1916).

V úvodu k románu Gotická duše z roku 1905, v němž se odvolává mimo jiné právě na Flauberta s jeho „fiktivními bolestmi“, podává Karásek definici těchto „gotických duší“: „melancholie z nemožnosti najíti ohlas, marné hledání přítele, to jest jiná bolest. Nemožnost víry, to jest druhá. Rasová skepse, to jest další.“ (Je možné, že „rasovou skepsí“ má dekadent na mysli jak degeneraci rodu, tak úpadek národa; témata věčná.) Pokud čtenář uváží emfázi, s níž Karásek přitakává právě „gotické duši“, může ho zarazit, jak tito hrdinové končí, zde jen namátkou: Egeus skončí na popravišti, za vytrhání zubů své předčasně pohřbené snoubenky Berenice, gotický padouch Fabio z Velkého romanu Ladislava Klímy se v novém životě narodí jako profesor morálky; také Flaubert skon svého milovníka listopadů odůvodňuje velice šikovně: „Konečně zemřel minulého prosince, zvolna, pozvolna, jenom chorobou svých myšlenek, aniž který orgán jeho těla onemocněl, tak jako se umírá smutkem. To se bude zdáti lidem, kteří mnoho trpěli, nepravděpodobno. Ale v románě dlužno se s tím spokojiti, z lásky k podivuhodnu.“

.............