Doslov autora

Asi to není „standardní“ životopis. I když co je na životopisech vlastně standardního? Snad jen respekt většiny autorů k plynutí životního času. Spíš je to kniha o problému, ke kterému jeden takový lidský život vytvořil faktografické pozadí. Snad proto se ta kniha rodila tak dlouho, první papíry s výpisky byly do krabice nadepsané jménem Klementa Lukeše vloženy už v roce 1995. Tehdy jsem ho při práci na jiné knize potkal poprvé. Hovory, které jsme v dalších letech vedli, se týkaly jiných lidí, vesměs jeho přátel; zaujal mě, jako mnohé, neomšelý způsob, jakým se k nim vztahoval. Protože byl nucen vnímat skutečnost jinak než jiní, byly jiné i výsledky tohoto vnímání.

Slepec dokázal vyprávět tak bohatě a plasticky, že posluchač jeho vzpomínky „viděl“. Až když už nebyl, začal jsem častěji potkávat pro změnu jeho přátele, a občas také nepřátele, kteří tentokrát mluvili pro změnu o něm. Zhruba od roku 2003 to byli nebo stále jsou Jan Bednář, Otta Bednářová, Blanka Císařovská, Josef Císařovský, Petr Císařovský, Milena Černá, Jana Červenková, Jan Faktor, Petr Feldstein, Jiří Gruntorád, Jiří Ješ, Karel Kaplan, František Kautman, Pavel Kohout, Alexandr Kramer, Jan Křen, Jiřina Kynclová, Karel Lánský, Iva Lukešová, Arnošt Lustig, Jaroslav Opat, Václav Postránecký, Jaroslav Putík, Petr Uhl, Jiří Vančura, Vlastimil Venclík, Ludvík Vaculík a Marie Vaculíková. A ještě mnozí další, se kterými jsme nemuseli mluvit vždycky přímo o Klémovi, ale kteří mně pomáhali rozumět kontextům příběhu, jehož podstatná část se odehrála před mým narozením.

Proč se má člověk zabývat událostmi, které se přihodily před jeho narozením a kterým často ani ti, kdo se vážně zabývají obdobím komunismu, dosud nepřipisovali velký význam? Protože příběhy, jako je tento, podle mého soudu dovolují vyložit to jedenačtyřicet let dlouhé období, se kterým se vyrovnáváme/nevyrovnáváme už skoro stejně dlouhou dobu, zas trochu jiným způsobem.

Klement Lukeš byl členem KSČ v letech 1947 až 1961 a pak znovu 1968 až 1970. Už tyto čtyři letopočty plus fakt, že byl v obou případech ze strany vyloučen, z něho dělají komunistu velmi zvláštního, dalo by se říci až mimořádného ražení. Poté, co do strany ve dvaceti letech vstoupil, stal se jejím nekritickým členem, ale dál už to pak mělo netradiční vývoj. Nikdy nepatřil k vedení KSČ, ale jako příslušník úzké a velmi specifické vrstvy stranické inteligence nejenže osobně znal většinu těch, kdo straně a státu poroučeli, ale měl i přístup k materiálům, který i většině privilegovaných zůstával odepřen.

Jak se na jeho příkladu ukázalo, stačilo to, aby se člověk rychle zbavil iluzí. Dřív než většina ostatních, zpočátku podobně pomatených, začal střízlivět. A poté, co se ho vedení jeho strany za velmi zvláštních okolností v roce 1961 pokusilo zlikvidovat, byl jeho vnitřní vývoj opět v nekomunistu v zásadě hotov. V roce 1968, když měl možnost poprvé se znovu veřejně projevit, už se orientoval nikoli na reformisty ve „své“ straně (která ho vrácením členství přivedla spíš do rozpaků), ale na ty, kdo usilovali o obnovu politické plurality. Tedy na lidi, jako byl dodnes u nás neprávem opomíjený Jaroslav Brodský, zakladatel Klubu bývalých politických vězňů (K 231), nebo jako byl Rudolf Battěk, zakladatel Klubu angažovaných nestraníků.

Zjednodušený antikomunismus, který dodnes vyznává část obyvatel ČR, říká, že člověk, který jednou vstoupil do KSČ (v zásadě v jakékoli době a za jakýchkoli podmínek), zasluhuje, ať už se v pozdějším životě choval jakkoli, to nejhlubší opovržení až do smrti a často i potom. Jsem přesvědčen, že takový přístup je myšlenkově sterilní: kromě toho, že lichotí svým původcům nekomunistům, nemá už žádnou další hodnotu. Zastávám názor, že u každého komunisty jeho členství znamenalo něco jiného a mělo by být posuzováno podle konkrétních okolností. Podle podmínek, v jakých se dotyčný rozhodoval.

Naučil jsem se vážit si v životě lidí, kteří ze svých mladistvých pochybení dokázali prozřít a v dalším životě se je snažili napravit. Kdyby člověk neměl mít možnost napravit své chyby, neměl by život smysl. Nikdy jsem netoužil po onom druhu mravní převahy, který patrně zakouší člověk, jenž staré viny druhých pokládá za neodpustitelné. Kdo je schopen mezi osudy diferencovat, zjistí, že život je mnohem zajímavější, než jak se jeví tomu, kdo podlehl plošnému ideologickému hledisku. Klement Lukeš je pro mě typickým příkladem člověka, který poté, co pozitivní energii v sobě nastřádanou dal nejdřív do služeb zla, sám sebe vytáhl ze svých chyb za vlasy a tutéž snahu být ostatním užitečný od té doby uměl uplatňovat mnohem lépe.

Napsal jsem tuto knihu na základě vzpomínek pamětníků, z nichž většinu jsem vyjmenoval výše. Dále na základě rukopisných vzpomínek, které Klement Lukeš kdysi nadiktoval, naneštěstí je však dovedl jen do roku 1961. Třetím zdrojem byly archivy, především dnešní Archiv bezpečnostních složek, kde jsou k dispozici jak tzv. kolektivní svazky, v nichž Státní bezpečnost rozpracovávala činnost disidentů (mj. svazek „Věra“), tak svazky, v nichž se věnovala Lukešovi osobně (mj. svazek „Slepice“). Dalšími důležitými pramennými zdroji byly Archiv ÚV KSČ, dnes uložený ve Státním ústředním archivu v Praze, dále archiv Libri prohibiti — Knihovny samizdatové a exilové literatury v Praze, a konečně osobní archiv Ivy Lukešové. Náměty, dotazy, připomínky, pochvaly a stížnosti prosím pište na e-mailovou adresu p.kosatik@atlas.cz.

Pavel Kosatík

autor foto Pavla Kosatíka - Jan Líbal