Město obklopené přírodou

Václav Cílek

V 80. letech minulého století se objevil nový obor, kterému se začalo říkat městská ekologie. Zpočátku se jednalo o studium plevelů či drobných organismů, které jsou schopné žít na dvorcích, skládkách či vybetonovaných površích měst, ale rychle se k nim přidával výzkum ptáků, a zejména polopřírodních oáz, jako jsou staré zahrady a hřbitovy. Vlastně se jedná o lokální biocentra, která ukazují, že hranice mezi přírodou a kulturou je hodně prostupná. Okolo roku 2000 se ukázalo, že v mnoha větších evropských městech žijí tisíce druhů vyšších rostlin a že konkrétně Praha má biodiverzitu srovnatelnou s průměrnou českou chráněnou krajinnou oblastí. V Praze to je způsobeno nejenom desítkami chráněných maloplošných území, ale také bohatostí různých prostředí sahajících od břehů velké řeky, přes svahy vltavského údolí až k proschlým krasovým trávníkům vápencové části města.

V Berouně není situace o moc odlišná, protože samotné město leží mezi třemi velkými, a přitom zásadně odlišnými chráněnými celky Českého krasu, Křivoklátska a Středních Brd a v okruhu několika kilometrů je lemováno tak významnými národními přírodními rezervacemi jako je Koda či Karlštejn i krajinným celkem Křivoklátska. Ostatně kniha, kterou jste právě dočetli, to velmi dobře dokumentuje. V městské ekologii se přitom nejedná jen o ochranu vzácných druhů, ale i o pochopení toho, jak příroda v dobrém i zlém ve městě funguje. Třeba v Barceloně v roce 2021 zaznamenali 1 200 případů agresivního chování divokých prasat, která s oblibou čekají v parku před samoobsluhou a pak se nevybíravě dožadují nákupu. V městech žije nejméně polovina evropského obyvatelstva, ale spíš, pokud budeme uvažovat o urbanizovaných plochách na předměstích, kolem 62 % a místy skoro 70 % obyvatel. Proto je jakékoliv studium okolního prostředí skutečně významné i z hlediska samotných obyvatel.

Jedná se o výzkum od mapování tepelných ostrovů měst či obsahu oxidů dusíku na rušných křižovatkách až po způsoby, jak se šíří nemoci či naopak o krásu vzácných druhů rostlin, zpěv ptáků a ochlazující účinek listnatých stromů, které rovněž tlumí hluk, zachycují prach a pomáhají snížit obsahy mnoha nezdravých látek, jako jsou právě oxidy dusíku. Přírodě ve městě se proto někdy říká zelená infrastruktura a nejjednodušší způsob, jak s ní zacházet, je vpustit rostliny a některá zvířata do města. Obvykle se požadují následující pravidla:

 V městě se nenechávají žádné agresivní druhy schopné zabít dítě (toto pravidlo se však týká hlavně mimoevropských měst).

 Nesmí dojít k introdukci druhů, které mohou ohrozit lidské zdraví nebo majetek, třeba přenosem patogenů. Noví usídlenci nesmějí ohrožovat genetický základ původních populací.

 Samotné organismy nesmějí při vstupu do městského prostředí trpět.

 Obyvatelé města nebo dotčené čtvrti mají právo rozhodovat o svém přírodním prostředí.

 Nová stanoviště, třeba přírodní zahrady (to jsou zahrady, kde rostou místní dřeviny a rostliny a z cizích druhů jen okolní přírodě podobné, neinvazivní druhy), mají být propojena s prostorem mimo město. Toto pravidlo zdůrazňuje propojenost a prostupnost města s okolní přírodou.

Zatím si to málokdo uvědomuje, ale budoucí význam této knihy, která mapuje živou i neživou přírodu samotného města a jeho nejbližšího okolí, bude asi značný, protože například v mnoha německých a rakouských městech můžeme sledovat vytváření nového městského prostředí, a to právě na základě jeho propojení s přírodními stanovišti a ekosystémy, které existují v jeho nejbližším okolí. Typické je třeba převádění městských fortifikačních příkopů do podoby parků, kterými protéká potok. Podle starých plánů Berouna řeka Litavka, na mapách též označovaná jako Litava, meandrovala loukami na jih od města. Jeden z jejích záhybů a mlýnská strouha (Mühlbach) se přiblížily k jihozápadnímu okraji města a potřebná voda v tomto úseku opevnění snad mohla být pomocí stavidla vpouštěna do příkopu, ze kterého vytékala na druhém konci města.

Podobnou dispozici i s napájením městského opevnění z náhonu Malše mají rovněž České Budějovice a částečně i Pardubice, chráněné Chrudimkou. Možná, že při některé z budoucích úprav města bude Litavka rehabilitována a část jejího proudu bude zavlažovat prostor pod hradbami. Litavka či Litava má zajímavé jméno, kterému odpovídá nejenom slovenská Lietava, ale zřejmě i země Litva, jejíž jméno by mohlo být podobně jako u řeky Moravy odvozeno od řeky Litava. Co toto, snad prastaré jméno znamená, nevíme, ale někdy je vysvětlováno jako „deštivá řeka“ či divoká „lítá“ řeka, což by mohlo souviset s nevyrovnaným, podhorským charakterem Litavky.

O přírodním prostředí Berouna vypovídají další pomístní jména, jako třeba Vinice, ale i dějiny tohoto místa. Ve falsu odvolávajícím se k roku 1088, dnes datovaném na počátek 13. století, je zmiňována vesnice Brod, ležící na řece „Misa“, tedy Mži, na významné cestě směrem na západ. Staré přechody přes řeku často využívaly říční ostrovy, aby mosty mohly být kratší a bezpečnější. To by mohla být i situace brodu směřujícího k Dolní bráně přes Ostrov. Hladina v mlýnském rameni Berounky byla již od středověku navyšována jezy, které zde vzdouvají vodu po celá staletí. V roce 1325 vrátil Jan Lucemburský městu některá privilegia, jako např. právo používat obecní pastviny či průhony v okolních lesích. V další listině z roku 1474 uděluje král Vladislav II. městu právo cla ze dřeva plaveného po řece i právo mýta na opravu starého jezu.

Když k tomu přičteme typická berounská řemesla, jako je zpracování železa či hrnčířina, získáváme přírodní a hospodářský obrázek neobvyklého, téměř čtvercového města na soutoku dvou řek. Ze strany od Litavky bylo nejspíš lemováno podmáčenými loukami, které snad umožňovaly lukaření, ale městu se v každém případě nezastavěný prostor velice hodil po roce 1880, kdy se Beroun i s okolím mění na téměř souvislou průmyslovou aglomeraci. K tomu bylo ale nejprve nutné odvodnit louky a regulovat Litavku. Již od středověku musíme počítat s úpravami snad obou řek tak, aby usnadňovaly plavení dřeva. Hrnčířina, a zejména výroba železa vyžadují poměrně velké množství paliva včetně dřevěného uhlí z tvrdého dřeva, hlavně z tehdy bohatěji zastoupených bučin.