Předmluva

Na tuhle práci abych měl bohosloveckej seminář. Bohumil Hrabal, Příliš hlučná samota

To svaté chvění po celém těle většinou začalo už od první stránky. Dodneška nevím, jak to přesně pojmenovat. Ty šťastně nešťastné chvíle, kdy jsem rušil rande kvůli knize. Rande s dívkou, kterou jsem miloval. Byla to léta trpce sladkého dospívání. Po večerech mě znovu a znovu dohánělo dilema, jestli mám dál číst nebo jít s kamarády na pivo. Nemohl jsem se od těch knížek odtrhnout. U žádné jiné četby jsem necítil tak silné nutkání smát se a brečet zároveň. Právě že zároveň!

Několikrát jsem málem sedl na kolo a jel do Kerska, abych tam někde v koutku počkal, až zachytím jeho tázavý pohled, a pak se zajíkavě zeptal: „Pane spisovateli, co to se mnou sakra děláte?“ Jsem rád, že k tomu nedošlo. Podivínů, kteří ho s podobnými dotazy otravovali, byly zástupy, jak jsem se později dočetl.

Ale odpověď na tu otázku stále ještě nemám. Nevím, jak to zařídil, že jsem kvůli jeho knihám začal vidět věci, které jsem předtím neviděl. Že se skutečnost před mýma očima rozehrála barvami, které jsem do té doby nevnímal. Jako by mi během čtení rostla nová čidla. A hlavně, jako by obyčejné věci denního provozu každou chvíli zalila svatozář. Jako by se uprostřed všedního dne tu a tam zatřpytilo světlo vánočního stromku.

To nevyslovitelné „něco“ mezi řádky Hrabalových textů jsem nenašel v žádné jiné literatuře. Postupem času jsem si všiml, že tu a tam zmíněné duchovní motivy, které jako spodní proud prostupují celým jeho dílem, spolu vzájemně souvisejí. Víc, než se zdá na první pohled. Jenže! Hrabalovy narážky na všelijaké posvátné symboly a šifry jsou skoro vždycky zahaleny významovou dvojznačností básnické výpovědi a všudypřítomné ironie. Napadlo mě, že bych o tom zkusil něco napsat. Je to koneckonců můj obor, mám „na tuhle práci bohosloveckej seminář“. A tak jsem hledal výkladový klíč, ale chyběl mi pevný bod, o který bych se opřel.

A pak se „neuvěřitelné stalo skutkem“. V jednom rozhovoru nad vínem padla zmínka o údajné Hrabalově návštěvě na jakési faře v Libici nad Cidlinou. A že prý snad existuje magnetofonový záznam té dávné návštěvy.

Od té chvíle nabraly události rychlý spád. Vydal jsem se po stopě jako ohař. S jen těžko potlačovanou zběsilostí. Napsal jsem libické farářce Martě Zemánkové, té laskavé dámě, která tentýž den pečlivě prolistovala farní kroniku. Vyšlo najevo, že Bohumil Hrabal býval na faře v Libici po několik let docela častým hostem. Začátkem osmdesátých let se spřátelil s tamním farářem Zdeňkem Souškem a v nadcházejících letech libické evangelíky pravidelně navštěvoval.

Neměl to z Kerska daleko, jen něco přes dvacet kilometrů. Někdy přišel na pozvání, jindy z vlastní iniciativy, s kamarádem Aloisem Štorkem, občas o letních prázdninách nebo na jaře o Velikonocích. Ale především v době adventu.

Farní kronika se výslovně zmiňuje o jedenácti Hrabalových návštěvách. Jeho účast na každoročním setkání poslední adventní neděli se stala zavedenou tradicí. Po prvním experimentu v prosinci roku 1980, který vyvolal nadšenou odezvu, jak u libických evangelíků, tak u Bohumila Hrabala, byl zván pravidelně. A nejen k přátelskému posezení. Byl zván k duchovním promluvám, inspirovaným vánočními svátky. A „nějakej chlápek z Aše“ na ta setkání jezdil s magnetofonem!

Týden po tomto omračujícím zjištění jsem v Praze na Hradčanech rozechvělýma rukama přebíral sedm stařičkých audiokazet. Emgeton, BASF, AGFA… A jen jsem přitom vytřeštěnýma očima hleděl na vysokého usměvavého pána se slunečními brýlemi, který na svých osmdesát let vůbec nevypadal. Cestou domů jsem si na Národní třídě koupil magnetofon. Od zastávky autobusu jsem už běžel. A srdce mi tlouklo přímo v hlavě. Doběhl jsem domů a zamkl se v pokoji. Nikdy předtím se mi nestalo, že bych při mačkání knoflíku PLAY na magnetofonu slyšel hlasité pulsování vlastní krve ve spáncích.

Příštích několik dní se mnou doma nebylo k vydržení. Ten hlas! Ten hlas… To nezaměnitelné, nádherně špatně vyslovované „ř“. To střídání duchovní lyriky a potměšilé ironie. To chvějící se ticho mezi větami a slovy, ty výbuchy hurónského smíchu libických evangelíků…

V té době jsem podruhé pročítal Sebrané spisy Bohumila Hrabala od začátku do konce. Devatenáct tlustých knih. A skoro každá věta těch starých nahrávek rezonovala s něčím, co někdy někde napsal.

Byl jsem u vytržení. Ochraptělý hlas sedmdesátiletého spisovatele promlouval zpoza dlouhých čtyřiceti let, ale zároveň jsem měl dojem, jako by seděl u stolu naproti mně. Kupodivu, čas těm nahrávkám nijak neublížil. Přitom pan Hofman, ten tajemný „chlápek z Aše“ se slunečními brýlemi, nevěděl jistě, jestli na nich vůbec ještě něco je. Sám už dávno neměl magnetofon. Kazety si schovával tak nějak na památku. I proto jsem z té autobusové zastávky běžel.

Stalo se něco neuvěřitelného. Něco jako zázrak uprostřed všedního dne. Spadl mi do klína ten klíč, který jsem hledal. Jako bych ho náhodou při uklízení našel v zapomenuté skrýši. Hrabalovy vlastní zanícené úvahy o duchovních otázkách. Jak by taky ne, vždyť to byly hovory na faře, v rámci pravidelných setkání sborové mládeže a střední generace. Byly to vlastně bohoslužby, rámované modlitbou, duchovními písněmi a biblickým výkladem přítomného faráře. Hrabal nemohl a nechtěl mluvit o ničem jiném než o tom, co je mu svaté. O víře, o smyslu života, o Bibli… A na těch nahrávkách je slyšet, že o tom hovořil s ohromným zápalem. A znovu a znovu. V rozpětí dlouhých šesti let.

Neumím najít slova, která by vyjádřila moji vděčnost Jiřímu Hofmanovi z Aše. Vždyť ani největší znalci Hrabalova díla si nebyli jistí, proč ve svých knihách tak často zmiňuje Ježíše Krista a co přesně tyto zmínky znamenají. Je to provokace? Ozvláštnění? Ironie? Rouhání? Vyznání? Nebo ještě něco jiného? Ano, z Hrabalových knížek není tak úplně jasné, proč stále znovu cituje Bibli, a jak to vlastně myslí. Troufám si říct, že těch pár zaprášených kazet vrhá na řadu těchto otázek docela nové světlo. Ty čtyřicet let staré nahrávky z libické fary jsou totiž podrobným komentářem duchovního rozměru Hrabalovy tvorby. Komentářem, který trvá několik hodin. Komentářem o to cennějším, že jeho autorem je sám Bohumil Hrabal.

Přiznám se, že jsem těmi nahrávkami ohromen. Pouštím si je stále dokola. Některé pasáže už umím nazpaměť. Nezměnily jen můj pohled na Bohumila Hrabala. Jistě, některá má tušení se proměnila v jistotu, některé otázky v odpovědi. Ale způsob, jakým Hrabal v Libici nad Cidlinou převyprávěl svůj pohled na svět a na to, co svět přesahuje … vlastně změnil i můj pohled na svět a na to, co svět přesahuje…

Pavel Hošek

Pavel Hošek (1973) je profesorem religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. V nakladatelství CDK mu vyšla kniha Cesta ke kořenům (2010), věnovaná šlechtickému rodu Milnerů z Milhausenu, studie Židovská teologie křesťanství (2011) a knižní esej o českém vlastenectví, nazvaný Je to náš příběh (2018). Vydal zde také sérii knih, které jsou věnovány duchovnímu rozměru krásné literatury, konkrétně literárnímu dílu J. Foglara (Evangelium podle Jaroslava Foglara, 2017), E. T. Setona (Evangelium lesní moudrosti, 2019), J. R. R. Tolkiena (Sloužím Tajnému ohni, 2020), C. S. Lewise (Cesta do Středu skutečnosti, 2014 a Ve víru Velkého tance, 2021) a židovskému chasidismu a jeho vlivu v díle Nachmana z Braclavi, J. Langera, M. Bubera, A. J. Heschela, E. Wiesela, Ch. Potoka a I. B. Singera (Chasidské příběhy, 2022).