Paulo Coelho: Čarodějska z Portobella

Nové vydání bestselleru. Athéna má v sobě přirozený dar. Tato adoptivní dcera Libanonky a zámožného podnikatele z Bejrútu přesídlí s rodinou do Londýna krátce poté, co v její zemi vypukne válka. Na univerzitě se seznámí s mužem, který se stane otcem jejího syna, ale potíže, jimž dívka čelí, vedou k rychlému rozpadu jejich manželství. Jako matka nemůže nemyslet na ženu, která jí dala život, a aby pochopila, jak ji mohla po narození opustit, vydává se tuto svou biologickou matku hledat do Rumunska. Cesta však nás nikdy nezavede jen tam, kam jsme zamýšleli jít, a to, co Athéna na této cestě odhalí, změní navždy její život i životy lidí kolem ní.

Cesta do Transylvánie však nakonec hluboce ovlivnila můj život: poznal jsem Athénu, když tam hledala svou matku. Osud, ten tajemný, neúprosný osud nás postavil tváří v tvář v obyčejné hale ještě obyčejnějšího hotelu. Stal jsem se svědkem jejího prvního rozhovoru s Deidrou – nebo Eddou, jak chce být nazývána. Přihlížel jsem málem jako divák marnému boji, jejž svádělo mé srdce s přitažlivostí ženy, která nepatřila k mému světu. Radoval jsem se, když rozum prohrál, a  mou jedinou alternativou bylo odevzdat se, přiznat si, že jsem se zamiloval.

Morris Gleitzman: Možná

Pokračování úspěšné série o židovském chlapci Felixovi. Píše se rok 1946. Druhá světová válka skončila. Evropa je v troskách. Miliony lidí sní o štěstí a touží uniknout bolestným vzpomínkám. Čtrnáctiletý Felix je jedním z nich. Co kdyby zkusil žít jinde? Bude Austrálie dobrá volba? Felix doufá v lepší život v zemi nepoznamenané válkou, doufá v lásku a přátelství. Jenže ani tam není v bezpečí.

Možná se to nestane. Možná bude všechno v pořádku. Možná bych měl přestat myslet na špatné věci a soustředit se na ty dobré. Jako třeba na tuhle krásnou krajinu, kterou procházíme. Ptáci štěbetají, motýli poletují a žádný z nich se nerozletí na tisíc kousků. A ten prach na cestě. Je to velmi kvalitní prach. Měkký při došlapu. Tlumí drncání kol od vozu. Nic lepšího byste si nemohli přát, když máte na voze těhotnou osobu. A vedle vás jde další, které je skoro čtyřicet a má bolavá chodidla. Ze všeho nejvíc se mi ale líbí ten vlahý a voňavý jarní vánek. Za všechny roky, co jsem naživu, je rok 1946 rozhodně rokem s nejvoňavějším vánkem. Myslím, že je to proto, že kolem není tolik mrtvých těl. Prozatím. 

Daniela Šafránková: Za čárou

Daniela Šafránková rozvíjí mírně bizarní příběh z dob, kdy naše obýváky zdobily plechovky od coca-coly a okresní estébáci viděli ideovou diverzi i ve fialové krávě.

Miloš nebyl žádné ořezávátko. Byl to bez debaty pořádný kus chlapa, vesnický pořízek samý sval, udělaný, dobře vykrmený, žádný lenoch. Jeho bratr měl ale vždycky navrch, a to Miloše léta štvalo. Na rozdíl od bratra nebyl Miloš žádný diskutér. Slova se z něj musela pracně páčit. Když byl nervózní, zakoktával se, tu a tam zapomněl slovíčko, někdy se úplně zarazil. A zmlkl. Nemohl dál. Ostatní si o něm mysleli, že je paličák, že si zatvrzele stojí za svým, na rány nehledí, pro svou pravdu se pere, ale opak byl pravdou. Miloš nemohl jinak. I kdyby nakrásně chtěl, kloudného slova by ze sebe v danou chvíli nevydal. Fotbal nehrál, místo toho byl hrdým členem mysliveckého spolku. Po dědovi, tátovi natruc. Nebo možná kvůli bílému jelenovi, kterého, jak tvrdil, zahlédl před lety mihnout se v lese.

Carlo Ginzburg: Dřevěné oči

Za podmanivým názvem knihy Dřevěné oči se skrývá deset esejů, které Carlo Ginzburg publikoval na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jejich společným jmenovatelem jsou dějiny umění, literární teorie a sémantika. Autor v nich pojednává témata biblická, antická, středověká i raně novověká, vztahy Židů, pohanů a křesťanů. Perspektiva jeho uvažování je nejen italská, ale i evropská, neboť si je vědom skutečnosti, že kultura není nikdy omezena na jedno teritorium, že není izolovaná, ba naopak, je vždy rozkročena nejen do minulosti, ale zároveň i do mnoha blízkých a vzdálených světů. 

Marku Aureliovi šlo o sebevýchovu, ne o introspekci. Jeho oblíbeným slovesným způsobem byl imperativ. „Vyhlaď klamnou představu!“, napsal několikrát, přičemž použil slovo (φαντασία), které bylo součástí odborného slovníku stoiků. Podle Epiktéta, filozofa otroka, jehož myšlenky našly u Marka Aurelia hlubokou odezvu, bylo odvržení představ nezbytným krokem k přesnému vnímání věcí, a tudíž k dosažení ctnosti. Marcus Aurelius popsal, jak je třeba postupovat dále: „Vyhlaď klamnou představu! Potlač záchvěvy náruživostí! Omezuj se na přítomnost. Chápej všechno, co se přihází, ať tobě nebo jinému! Rozeber a rozlož každý předmět v jeho činnou sílu a hmotu! Měj na mysli svou poslední hodinu!“

Aleš Berný: K Helmovskému jezu

Opožděná básnická prvotina Aleše Berného nabízí působivé epické pásmo z pražského Podskalí: rozhovor (lhostejno, zda imaginární, či skutečný) s někdejší láskou se v něm mísí s obrazy z dětství, líčením nevratné proměny celé čtvrti a tragickým příběhem jedné podskalské rodiny, to vše podáno evokativním jazykem prosyceným aluzemi na velká literární díla i současnou popkulturu, od amerických bluesmanů přes Einstürzende Neubauten po Huga Race či Nicka Cavea. 

nasraný rybář vesloval na smíchov,

my běželi do podskalí

hajzle, si tě najdu!

lesklé vlny hnědé řeky nesou vzpomínky

k helmovskému jezu mezi kachnami

u smíchovského břehu plave

plechovka od pomerančového nealkoholického piva

kachny kejhaly a chtěly nakrmit

nemám, řekl jsem a nastavil jim prázdné dlaně

parník praha–štěchovice–praha rozvlnil hladinu

hnědé řeky,

která unášela životy a paměti ku mělníku,

kde se mísí s dojetím a slzami

ale to už je daleko

na podskalí dopadly podzimní paprsky

zapadajícího slunce

okno kubistické vily házelo prasátka

u ústí botiče bývaly přivázány loďky

tam jsme chodili randit

..................