Výzva Pusť­te svět­lo do tma­vé­ho veče­ra tak zda­le­ka není jen titul­kem z maga­zí­nu o byd­le­ní, ale stá­vá se více­roz­měr­nou pobíd­kou k při­je­tí změn, kte­ré do živo­ta Khollo­vých hrdi­nů vstu­pu­jí. Roz­rá­ží tmu kaž­do­den­nos­ti a rezig­na­ce, v nichž až dosud jed­not­li­ví pro­ta­go­nis­té pře­bý­va­li — tři­ce­ti­le­tá Valé­rie běž­ně poly­ká tablet­ky na uklid­ně­ní, Pet­ro­vi se poma­lu a dlou­ze roz­pa­dá man­žel­ství, Jaro­mír nedo­ká­že navá­zat smys­lu­pl­ný vztah a Vero­ni­ka neví, jak po smr­ti man­že­la začít zno­vu. Ti všich­ni se setká­va­jí za hor­ké­ho let­ní­ho veče­ra na hor­ské cha­tě, bez vel­ké­ho zájmu a nad­še­ní, spí­še jen z potře­by zahnat na chví­li život­ní nudu, roz­ptý­lit úna­vu, kte­rá na ně dolé­há stá­le čas­tě­ji. A prá­vě zde se jejich živo­ty dáva­jí do pohy­bu. Nej­pr­ve jen poma­lu, nená­pad­ně, žád­ný z hrdi­nů si ješ­tě dlou­ho čer­s­tvě nastar­to­va­né změ­ny nepři­pouš­tí — vždyť dát živo­tu téměř ve střed­ním věku nový směr není vůbec jed­no­du­ché. A i kdy­by člo­věk chtěl, nepů­jde to vůbec hladce.

„Nej­hor­ší tragé­die jsou ty, kte­ré si nedo­ká­že­me vysvět­lit,“ říká Jan Kholl ke své novin­ce. Tragé­di­e­mi v jeho podá­ní nejsou ale ani tak oká­za­lá dra­ma­ta, jako spí­še nastřá­da­né kaž­do­den­ní otis­ky rea­li­ty, slo­va, kte­rá zůsta­la nevy­řče­na, trva­lá zkla­má­ní, jež za sebou jed­not­li­ví hrdi­no­vé vlá­če­jí dlou­há léta. Navíc ani zda­le­ka nema­jí svůj život pod kon­t­ro­lou tak, jak se domnívají.

Autor nechá­vá na povrch vyplou­vat dáv­no zapo­me­nu­té udá­los­ti, kte­ré nasvě­cu­je nově a jinak. A i když se toto svět­lo občas roz­svě­cu­je náh­le a neče­ka­ně, na chví­li dokon­ce osl­ní, nako­nec pře­de­vším odkrý­vá nové ces­ty ven z tem­no­ty. Ve svých důsled­cích je jem­né, hře­ji­vé a laskavé.

Khollo­vo vyprá­vě­ní má spád, poe­ti­ku i sil­ný emoč­ní náboj. Na poza­dí zdán­li­vě banál­ních a nedra­ma­tic­kých situ­a­cí pro­vá­ze­jí­cích naši kaž­do­den­nost se ve vyprá­vě­ní děje něco zásad­ní­ho — pro­mě­na lidí, kte­ří jsou kon­fron­to­vá­ni s neče­ka­ný­mi udá­lost­mi, jež je nutí udě­lat klí­čo­vé život­ní volby.

Nako­nec tedy zůstá­vá otáz­ka, na kte­rou si kaž­dý čte­nář musí najít odpo­věď sám: sto­jí za to posví­tit si na svůj život ve chví­lích, kdy začí­ná padat tma?