Trevor disponoval pronikavý okem pozorovatele vnějších i vnitřních dějů, což mu spolu s vytříbeným jazykovým citem dovolovalo spisovatelsky obstát i stranou módních trendů. 

Přestože žil tento Ir od roku 1952 v Anglii, jeho vidění světa zůstalo literárně irské. Tedy na jednu stranu naturalistické, bez kudrlinek a zbytečných nadějí, se spoustou utajených citů a vášní, které se však jen tu a tam v lidském životě vynoří z moře banalit a všednodenních zaměnitelností. Na druhou však velice plastické, citlivé na detail světa vnějšího i vnitřního. Trevorova smrt a listování jeho knihami vlastně znovu připomíná tu možná nejdůležitější funkci literatury uprostřed digi světa, plného obsahů a obrazů. Literatura nemá být to, co je oddychové. Toho už je na světě až až a oddychvostí nemůže psané slovo těm všem ostatním švandám prostě konkurovat. Literatura má svět zpomalit a vyhodit ze sedla. Protože ona má formu i prostředky k tomu, abychom se viděli lépe a skutečněji, což, přes různé sympatie s některými příjemnými povrchnostmi, z rychlíku našich flash a mp3 životů nejde. Mistr takové literatury 20. listopadu 2016 zemřel a jmenoval se William Trevor, autor třiceti knih a několika stovek povídek, textů jakoby vyřezaných lupénkovou pilkou.