Hlasovalo se také pro Kunderu a jeho téměř padesát let starý text Život je jinde, pro knihu o Edvardu Benešovi od francouzského historika, pro knihu katolického kněze Ladislava Heryána, pro další toufarovskou knihu Miloše Doležala, pro Andělí vejce Petra Stančíka nebo pro básnickou sbírku Probouzení  Miloslava Topinky.

Hájíček ve své zatím poslední knize dokázal vlastně mnohé. Jednoduše řečeno: všechny dosavadní plusy jeho literární činnosti se sečetly a nepokazil je ani výrazný mínus z poněkud nepodařeného závěru knihy. A ty plusy? Pečlivé literární vyprávění bez výpomoci ornametů a formálních pentlí, částečné vytažení literatury ven z městských kulis, dialogy, které netahají za uši, vhodně zakomponované autobiografické prvky do literární práce ( i když Dešťová hůl je autobiografická myslím dost a aniž by to autor někomu cpal, moc se s tím neskrývá), nenásilné společenské angažmá, které má šanci vydržet čitelné a smysl dávající i "po švestkách". A ještě dvě obrovské výhody Hájíček má - dokáže psát jak pro literaturou postižené experty, tak pro dostatečně velký počet čtenářů. A osobě je to velmi sympatický člověk, který není ochotný dělat ze sebe kvůli svým knihám kašpara.