Praxe krycích literárních jmen má různé motivy. Býval to kdysi třeba úkryt před puritánstvím. Napsat otevřeně erotickou povídku a podepsat ji jiným jménem bylo finančně stejné a nebylo třeba vylézt kvůli výdělku z ctihodného profilu. Krycí jména se užívala a pochopitelně dál užívají z důvodu bezpečnosti autora. Bylo lepší, když váš text četli v protistátním rádiu, podepsat ho jiným jménem, u pašované knihy nápodobně. Aspoň na nějakou dobu to pomohlo. Někdy si autor volí jiné jméno (nebo dokonce jméno jiného pohlaví), aby ze sebe setřásl stereotypní vnímání svojí osoby literární veřejností. Aby si mohl svobodněji odskočit do jiného žánru. Aby ho lidé četli víc zčerstva, bez předsudků. A někdy si chce autor z literárního světa prostě jen vystřelit. Udělá ze sebe Vietnamku a čeká, co všechno se od multikulturní společnosti o své knize dozví.

V době internetu v malém Česku jsou ale všechny tyhle hry odsouzeny k stále rychlejšímu provalení. Přestože si mnozí dají práci a vybudují dokonce neexistujícímu autorovi jakous takous identitu, není to nic platné. Nakonec to mívá přece jen jeden zvláštní efekt: mluví se víc o pseudonymu než o textu samém - viz tento článek.
Kolem knihy Altschulova metoda (ze série knih Kde lišky dávají dobrou noc) už je stran krycího jména docela zábavno. Legendu, o před lety zemřelém autorovi Chaimu Ciganovi (1940 - 1993), se jen tak nalačno zbaštit nedalo. Stačilo se trochu protáhnout Prahou a bylo jasné, že o mystifikaci ví už nejeden pražský kávovar a pípa. Teď se hraje jiná hra - kdo první to jméno provalí! Lidé od knih vás ještě chvíli nechají hádat, který spisovatelský altschule se za jménem Chaim Cigan vlastně schovává. Nevím sice přesně, k čemu je tahle hra dobrá, ale kazit ji nebudu...I když: možná vím stejně prd. Mohlo by jít třeba i o mystifikaci nadruhou. Tedy nakonec to nebude ten, o kom si všichni myslí, že to je a nebo to bude jedno jméno pro třeba čtyři autory, nebo ....Doufám Chaime Cigane, že oceňuješ, jak lišácky matu stopu!