Každé ráno vstáváte v pět a jdete na procházku do pouště. Co vám to dává?

Poušť mě pomáhá srovnat si věci do správných proporcí. Když se po té půlhodince vrátím dovnitř a pustím si zprávy v rádiu a slyším nějakého politika, jak tvrdí, že to a to nikdy nebo navždy, vím, že ty kameny v poušti se mu smějí. Někdy chodím pěšinami, kterými putovali třeba před deseti tisíci lety pastýři nebo tuláci a já si uvědomuji, že kráčím v jejich stopách. A když odbočím mimo stezku do divočiny, vím, že možná kladu nohu na místo, kde přede mnou žádný člověk nebyl. Jako na Marsu.

z rozhovory Terezy Šimůnkové pro Salon Práva z roku 2009

ukázka:

Tento příběh se odehrál v zimě na přelomu let 1959 a 1960. Je to příběh o omylu a touze, milostném zklamání a nezodpovězené náboženské otázce. Na některých domech jsou ještě patrné stopy války, která před deseti lety rozdělila město na dvě části. Zvečera k vám zpoza zavřených okenic mohou dolehnout vzdálené tóny akordeonu či rozmarná melodie foukací harmoniky.

V mnoha jeruzalémských bytech visí v obývacím pokoji Van Goghova Hvězdná noc nebo Cypřiše, v ložnici leží na podlaze slaměné rohože a na kraji matrace přikryté přehozem s orientálním vzorem a doplněné hromádkou polštářků spočívá hřbetem vzhůru otevřený Doktor Živago či poslední román S. Jizhara Dny Ciklagu. Večer co večer hoří v naftových kamínkách modrý plamen. Z vázy zhotovené z pláště dělostřeleckého granátu, nezbytné dobové dekorace řady domácností, vyrůstá v koutě místnosti svazek suchých větviček připomínající trnovou korunu.

Šmuel Aš přerušil začátkem prosince studium na univerzitě a chystal se z Jeruzaléma odjet – jednak kvůli nešťastné lásce, jednak kvůli bakalářské práci, která uvázla na mrtvém bodě, ale především proto, že finanční situace jeho otce se výrazně zhoršila a Šmuel si musel najít práci.

Nikdy neměl daleko k slzám, což ho přivádělo do rozpaků a někdy se za to přímo styděl: stačilo, aby na něj koťátko, které přišlo o matku a naříkalo za zimní noci u plotu, upřelo odzbrojující pohled a jemně se mu otřelo o nohu, a mladíkovi se ihned zamžil zrak. Když se v kině Edison na konci jakéhosi průměrného filmu na téma samoty a zoufalství projevil zatvrzelý protagonista náhle nesobecky, Šmuelovi v tu ránu vstoupily do očí slzy a hrdlo se mu stáhlo dojetím. A když u východu z nemocnice Šaarej Cedek spatřil neznámou hubenou ženu s dítětem, jak tam stojí, objímají se a vzlykají, okamžitě bylo do breku i jemu.

V té době byl pláč vyhrazen jen ženám. Mužské slzy budily odpor či dokonce znechucení, asi jako vousy rašící na bradě staré ženy. Šmuel se za svou slabost styděl a usilovně se ji snažil přemáhat, ale bylo to marné. V skrytu duše se za tu přecitlivělost sám sobě vysmíval, dokonce se už smířil s myšlenkou, že ho kvůli jeho nedostatečné mužnosti nejspíš čeká prázdný a bezcílný život.

Udělal jsi něco kromě toho, že jsi podlehl soucitu? znechuceně se ptával sám sebe. To kotě jsi přece mohl zabalit do kabátu a odnést domů. Kdo ti v tom bránil? A té plačící ženě s dítětem jsi mohl nabídnout pomoc. Nebo posadit dítě s knížkou a sušenkami na balkon a se ženou si sednout v pokoji na postel a promluvit s ní o tom, co se stalo a jestli pro ně můžeš něco udělat.

Pár dní předtím, než ho opustila, mu Jardena řekla: „Jseš jako neposedné štěně, co v jednom kuse pobíhá kolem, dokonce i vsedě vypadáš, jako by ses honil za vlastním ocasem. A pak se zase začneš chovat úplně opačně a celé dny jen trčíš v posteli jako nevětraná peřina.“

Měla tím na mysli jednak Šmuelovu věčnou únavu a jednak neklid, který se projevoval ve způsobu jeho chůze – bez ustání totiž budil dojem, že se co nevidět rozběhne. Schody bral jedině ztečí a po dvou. Rušnou ulici přecházel zásadně našikmo, chvatně, nebojácně a bez rozhlížení, jako by se vrhal do rvačky, kudrnatou hlavu s plnovousem bojovně vysunutou vpřed, tělo předkloněné. Jeho nohy jako by se bály zůstat pozadu, aby jim Šmuel nezmizel za příštím rohem, a tak ze všech sil pronásledovaly trup, který zase stíhal hlavu. Celý den se stále někam horečně hnal a popadal dech, ne proto, že by měl strach, aby nepřišel pozdě na přednášku nebo na schůzi, ale protože neustále toužil být už se vším hotov, úkoly pro daný den si odškrtnout ze seznamu a konečně se vrátit do klidu svého pokoje. Každý den mu připadal jako vyčerpávající překážková dráha, která začínala ráno vytržením ze spánku a končila večer návratem pod peřinu.

Nadšeně řečnil a dělal přednášky každému, kdo ho byl ochotný poslouchat, zvláště pak přátelům z kroužku socialistické obnovy: s chutí vysvětloval, podporoval, nesouhlasil, vyvracel a přicházel s novými pohledy. Mluvíval dlouze a s potěšením, ostře a směle. Když však měl vyslechnout odpovědi a myšlenky ostatních, rázem ho přepadla netrpělivost, nesoustředěnost a taková únava, že se mu začaly zavírat oči a rozčepýřená hlava mu klesala na hruď.

I před Jardenou se rád pouštěl do plamenných proslovů, ve kterých potíral předsudky a bořil konvence, z předpokladů vyvozoval závěry a ze závěrů předpoklady. Když však promluvila ona, většinou se mu už za chvíli začala klížit víčka. Vyčítala mu, že ji neposlouchá, a on to popíral, jakmile ho ale požádala, aby zopakoval, co právě řekla, změnil téma a rozhovořil se například o jakémsi omylu, kterého se dopustil Ben Gurion. Byl dobrosrdečný, nesobecký, jemný a tvárný jako vlněná rukavice, každému vždy ochotně vyhověl, ale měl zároveň sklon ke zmatkování a scházela mu trpělivost: zapomínal, kam si dal druhou ponožku, co po něm vlastně chtěl jeho domácí nebo komu půjčil poznámky z přednášek. Na druhou stranu se nikdy nespletl, měl-li přesně citovat, co pronesl Kropotkin o Něčajevovi po jejich prvním setkání a co o něm prohlásil o dva roky později, nebo kdo z Ježíšových učedníků toho namluvil nejméně.

Přestože se Jardeně líbila Šmuelova živost, bezradnost i to, že povahou připomínal velkého přátelského psa, který se k člověku nadšeně vrhne, otře se o něj a poslintá mu kolena, rozhodla se s ním rozejít a přijmout nabídku k sňatku od svého předchozího přítele, pilného a málomluvného hydrologa Nešera Šereševského, odborníka na zachycování dešťové vody, který uměl předvídat téměř všechna Jardenina přání. K narozeninám podle občanského kalendáře jí koupil pěkný šátek na krk a k těm podle kalendáře hebrejského, jež následovaly o dva dny později, jasně zelený orientální kobereček. Pamatoval si dokonce i data narozenin jejích rodičů.