Ukázka z předmluvy:

Noir? V Praze?
Historie české literární detektivky není příliš bohatá a rozmanitá a subžánr označovaný jako noir se v ní vyskytuje sporadicky. Jistěže hlavním důvodem tohoto stavu je čtyřicet let policejního státu, který navíc po převážnou část této doby pečlivě sledoval, zda propagandistický obraz jeho represivních složek není v literatuře (a umění obecně) nějak zpochybňován, či dokonce očerňován. A právě noirové příběhy se často obejdou bez policie, případně tu asistuje v nějaké vedlejší roli, a  ne vždy kladné. Podstatou noiru bývá osamělý hrdina, který se musí na vlastní pěst postavit zločinu, případně svým vnitřním běsům. To je situace, která se pro vzorového socialistického člověka nehodila, byla pro něj nepatřičná a nedůstojná, a oficiální nakladatelství tudíž podobné příběhy publikovat nemohla; nanejvýš ty, které se odehrávaly v prohnilé kapitalistické cizině. A české detektivky v těch letech formálně vycházely z tradiční britské whodunitky, poklidného pátrání sympatických policistů.
Až po roce 1989 se v českých detektivních románech vyrojili soukromí detektivové, nicméně na většině z nich byla patrná odvozenost od zahraničních vzorů – a přetrvávající inklinace k britské klasice. Když už se čeští autoři (namátkou Jaroslav Velinský či Pavel Frýbort) pustili do psaní toho, pro co se u nás vžilo označení drsná škola, skončilo to sice naturalističtějšími a akčnějšími romány, nicméně základní schéma detektiva, který vyšetří zločiny, zůstalo zachováno. Ale noir, jakkoliv je to termín stále trochu nejasný a používaný v mnoha různých významech a souvislostech, se ve svých nejlepších projevech i od této šablony vzdaluje.
Termín noir čeští autoři a vydavatelé příliš nepoužívali, častěji se objevoval v souvislosti s filmem než s knihami. Právě pro označení černobílých kriminálních filmů převážně z Hollywoodu byl termín noir užit poprvé: začal s tím francouzský filmový kritik Nino Frank v roce 1946, inspirován rok starou edicí nakladatelství Gallimard nazvanou Série noire. Marcel
Duhamel, scenárista, překladatel a editor, který u Gallimarda tuto edici založil, již v roce 1948 formuloval v jedné předmluvě pomyslný manifest Série noire, kde vymezil základní rozdíl mezi zde vydávanými knihami (převážně od amerických autorů jako James M.Cain, Dashiell Hammett, Donald Westlake či Chester Himes) a klasickou detektivkou: nejde o  záhadu rafinované vraždy, kterou na konci vždy zdárně vyřeší chytrý detektiv, ale o realitě mnohem bližší příběhy lidí, kteří se nějak zapletli se zločinem nejen v roli pátračů, ale také svědků, obětí i pachatelů. Přičemž zdaleka ne vždy jejich příběhy končívají happy-endem nebo přinejmenším přehledným vyřešením záhady a dopadením pachatele. Právě naopak, nejlepší noirová díla se uzavírají tragicky nebo přinejlepším rozporuplně; základním pocitem většiny noirových hrdinů je rozčarování a zklamání. Nejlepší a nejoblíbenější české detektivní prózy těží spíše z  atmosféry sousedské pospolitosti, bývají to malé příběhy malých lidí, kteří občas provedou něco ošklivého. Není se čemu divit, organizovaný zločin, což je prostředí pro noirové
romány nejčastější a nejoblíbenější, v českém policejním státě neexistoval, respektive jeho hlavním představitelem byla Státní bezpečnost. A zejména starší generace autorů, která
publikovala v devadesátých letech a na počátku let nultých, se z této tradice neuměla nebo nechtěla vymanit.

Změna přišla až s popularitou skandinávských krimirománů (pro něž, mimochodem, v
amerických knihkupectvích vznikla škatulka Nordic noir), které ukázaly, že i v  zemích s největší kvalitou života a nejnižší kriminalitou na světě mohou vznikat věrohodné dramatické příběhy o krutých vraždách a jejich spletitém vyšetřování s nejednoznačnými závěry. Mladší generace českých autorů si ověřila (stejně jako jejich nakladatelé), že čtenáři atmosféru amerického velkoměsta nepotřebují. A  „noirové“ prostředí tu vzniklo také: podnikatelské elity a politici se u nás s organizovaným zločinem propojili velmi rychle a čistá není ani policie, ani justice, jak to dokumentovaly a dále dokumentují četné kauy v médiích.Taková byla výchozí situace v okamžiku, kdy mi nakladatelství Paseka nabídlo, abych sestavil kolekci čtrnácti noirových povídek pro americkou sérii Noir. Ta je vlajkovou lodí nezávislého (tedy malého a mladého) nakladatelství Akashic Books. Vzniklo již v roce 1996, nicméně dlouho fungovalo
spíše na poloamatérské, přátelské bázi. Pak jeho zakladatele Johnnyho Templa a spisovatele Tima McLoughlina v roce 2003 napadlo, že by zkusili sestavit antologii povídek, která by se odehrávala na konkrétních místech jejich domovského Brooklynu. Brzy byl na světě sborník Brooklyn Noir, jehož editorem se stal McLoughlin. Jeho úspěch založil řadu, kde již vyšlo osmdesát svazků a dalších více než dvacet se mometálně připravuje. Nakladatelství se podařilo oslovit špičky současné americké detektivky, aby nejen napsaly povídku, ale aby přímo sestavily celou kolekci ze svého města. Dennis Lehane připravil Boston Noir, což je vůbec nejúspěšnější titul s    více než 50 000 prodanými výtisky jen v USA, a zazářil povídkou Animal Rescue, která se později dočkala i podařené filmové adaptace (pod názvem The Drop; u   nás byla uvedena pod názvem Špinavý prachy), George Pelecanos připravil z Washingtonu, Lawrence Block Manhattan Noira  Joyce Carol Oatesová New Jersey Noir. Jiní věhlasní autoři jako Michael Connelly, Jeffery Deaver nebo Jonathan Safran Foer přispěli alespoň povídkami.Když série proputovala americká města, začala hledat i v  zahraničí: Cathi Unsworthová sestavila London Noir, Ken Bruen Dublin Noir (mimo jiné s povídkami od Eoina Colfera a Olena Steinhauera), James Thompson Helsinki Noir(uvnitř Leena Lehtolainenová či Antti Tuomainen), noirový žánr objevuje města jako Petrohrad, Havanu, Rio de Janeiro, Teherán, Záhřeb či ghanskou Akkru. A nyní došlo i na Prahu.