Ukázka:

Teofilovićovi se vraceli domů mlčky. Zajda se zeptal bratra:

„Jaký bude můj život, když mám takové narozeniny?“

„Příští rok tě nemine jeden výstřel ze vzduchovky!“

„Můj život nestojí za nic...“

Zajda se rozběhl po pražcích, aby jeho bratr neviděl slzy, které se mu kutálely po tvářích. Rodinu nechal daleko za sebou.

Život nemá cenu, pomyslel si. Jenom samé trápení!

  Když ale do své duše vpustil tvář Milijany Gačićové, měl hřejivý pocit. Počítal, kdo ho má vlastně rád, a od toho součtu musel odečíst ty, kdo ho rádi nemají! Ať je všechno jasné. Matka ho má ráda, protože je matka, to je v pořádku! Bratr je bratr, to se ale ukáže jen tehdy, když ho někdo na ulici napadne a bratr ho brání, a to se taky počítá! Otec miluje jen sebe sama a to se odečítá. Když se všechno sečte, zbývá Milijana, a ta se nepočítá.

  Z nějakého dvora vedle tratě zaštěkal pes. Zajda se zastavil a podíval se směrem k plotu. Zatímco si rukávem utíral slzy, vlčák se vymotával z řetězu sestaveného z kousků různé délky a šířky. Vypadal jako jeden z těch psů, kteří si celý život zvykají na to, že nejsou vlci. Byl zarostlý a špinavý, s velkou hlavou, a vztekle vrčel. Vypadal nebezpečně, ale to pro Zajdu nic neznamenalo. Pes vycítil blízkost lidského tvora, vyskočil na zadní a bez opory předních se začal otáčet na popraskaném betonu po vetřelci. Zajda se nemohl dívat na to, jak zvíře trpí, vběhl do dvora a začal tahat za řetěz omotaný okolo krku. Pes přestal výt a spustil se na všechny čtyři. S čumákem u země se blížil k Zajdovi a kousl ho do chodidla. Chlapec vykřikl bolestí. Strachy se nemohl ani hnout a jen se díval na vrčícího psa. Napnutý řetěz se přetrhl a pes se rozběhl k Zajdovi. Při ústupu povolil chlapci strachy měchýř a nohavicí mu dolů stékala moč. Když se krůček po krůčku sunul pozpátku ze dvora, uslyšel Aidin hlas:

„Proboha, vylez ven! Rychle!“

  Nejvíc duchapřítomně se zachoval Goran. Okamžitě vytrhl z plotu laťku s velkým hřebíkem na konci a snažil se mířit psovi na hlavu! Ten se rozběhl k Zajdovi a znovu ho kousl. Tentokrát do stehna druhé nohy. Otec Sláva se zastavil u plotu a beze slova pozoroval, co se děje na dvoře! Aida vytáhla syna za kabát, Goran se napřáhl a hřebíkem na konci laťky trefil psa přímo mezi oči!

„Jen blbce může dvakrát kousnout uvázaný pes!“ řekl kapitán Sláva.

  Po návratu domů zněla Zajdovi v hlavě otcova slova: Jen blbce může dvakrát kousnout uvázaný pes. Věděl, že ta věta má ještě další význam, a ani o něm nemusel přemýšlet. Bylo mu jasné, že ten blbec je přece on, Zajda Teofilović, a co je nejhorší, že si tohle myslí jeho otec. Autem Záchranné služby převezli Zajdu na ambulanci, kde dostal protitetanovku.

  Po večeři protahoval všechny práce, které obvykle vykonával před spaním bleskově. Dlouho se koupal ve vaně plné teplé vody, čistil si zuby a prohlížel si svůj obličej v zrcadle. Lehl si do postele a mlčky se díval do stropu. Bratr vedle něho si četl komiks.

„Je život nezměnitelný jako dno řeky?“  

„Co to plácáš?“

„Dneska jsem se díval, jak fouká vítr a mění vodní hladinu, zatímco na dně řeky se nic ani nepohne.“

„Vůbec ti nerozumím!“

„Já bych chtěl změnit všechno!“

  Goran netušil, jak je jeho bratr zoufalý, jinak by si s ním povídal. Zajda čekal, až všichni doma usnou a on sejde do Samého trápení. Psí kousnutí stále bolelo, ale to byla maličkost v porovnání s pokousanou duší dítěte. Asi kolem půlnoci, když usnuli nejen všichni doma, ale skoro celý Travnik, vydal se do sklepa. Rozhodl se, že to bude jeho poslední výprava do Mého trápení. Cestou do sklepa ani nevěnoval pozornost okolí. Otevřenými sklepními okny vítr přinášel od břehů Lašvy chlad a nepříjemný zápach. Aniž věděl proč, vzpomněl si na skálu, která se na dně řeky celá staletí nepohne. Dlouho si svlékal pyžamo, jako by si přál, aby někdo přišel do Samého trápení a nedovolil mu udělat hloupost. Vzpomněl si, jak v sousedství jeden člověk vyprávěl o dvou bratrech. Mladší vyskočil z pátého patra a dopadl na asfalt, starší si stoupl na okno a vykřikl:

„Ty vole pitomej!“ a odplivnul si za ním.

  Všichni v ulici říkali, že to byla hloupost. A on se teď rozhodl, že udělá stejnou hloupost. Svlékl si pyžamo a rozplakal se. Ani slzy ho ale od jeho rozhodnutí neodradily. Podíval se na kousek prkna, na kterém bylo napsáno Samé trápení. Stoupl si na stoličku vedle vany a zamhouřil oči. Celý se třásl zimou a strachem. Každou vteřinou se třásl víc a víc, a kdyby tomu tak nebylo, možná by se stoličky slezl. Rozhlédl se kolem sebe a skočil do vany. Když dopadl do vody, vana sklouzla z jednoho ze čtyř polen, na nichž stála, skříň se zásobami potravin na zimu, opřená o vanu, se převrátila, dveře se otevřely a zavařovací sklenice s naloženou zeleninou se rozsypaly po podlaze.

  Neuvěřitelná a přitom pravdivá věc se ve snu stala Milijaně Gačićové. Sklenice s rajskými jablky se rozbila a rajče se kutálelo po schodech dolů před jejich vchod. Další a další rajčata poskakovala dolů po jejich schodišti. Přes noční košili si přehodila kabát, obula si boty a spěchala za rajčetem, ačkoli si nebyla jistá, jestli se probudila.

  Zajda mhouřil pod vodou oči a čekal, až se udusí. Kapr ho nehybně pozoroval a čekal, až promluví.

„Jenom blbce může dvakrát kousnout uvázaný pes, otec má pravdu,“ řekl kaprovi pod vodou, rozhodnut, že se udusí.

  Zatímco se po sklepu kutálely prasklé sklenice s paprikami a nálev zaplavoval podlahu, Milijana sbíhala po domovním schodišti. Byla to nejdůležitější partie v jejím životě. Utíkala rovnou k vaně. Tam uviděla kapra čeřícího ocasem hladinu vody, po níž plavalo nahé tělo Dragana Teofiloviće. Uchopila ho pod rameny a hekajíc námahou, vytáhla nehybné tělo na podlahu. Dragan ležel na zádech a nejevil známky života. První polibek Dragana Teofiloviće a Milijany Gačićové se uskutečnil 10. března 1976 v jednu hodinu po půlnoci. Ve skutečnosti to byl pokus o umělé dýchání z úst do úst. Sen zamilované dívky pomohl Zajdovi k návratu do života. Otevřel oči a rozplakal se. Potom se rozesmál, když Milijana tiskla bůhví pokolikáté svoje ústa na jeho rty.

  Láska je v usměrňování osudu nejúspěšnější a sebetěžší úděl netrvá věčně! Těžké a černé dny v životě Dragana Teofiloviće i dříve střídaly dny lehčí a jasnější. Milijana a Zajda strávili léto na peřejích v horním toku Lašvy, líbali se, vykřikovali štěstím, plácali nohama a rukama do vody, jedli sendviče s pečenými paprikami a lilkem, plenili třešně, vozili se na přívěsech svážejících seno a samou radostí vykřikovali svá jména. Tehdy pro ně nic jiného než život ve dvou neexistovalo. Když se museli odloučit, což se stávalo pouze v noci, mysleli jeden na druhého tak moc, že ve skutečnosti byli pořád spolu. Ke konci léta v jedné peřeji Lašvy ztratili při objímání jak jeden, tak i druhý hlavu a spojili se v jedno tělo.

  V životě člověka je láska největší zázrak, spřádá životy svobodných lidí, ale ne tak osudy vojáka z povolání. Plukovník Miloje Gačić byl převelen 14. června 1977 do Skopje. Pro Dragana Teofiloviće to byl černý pátek. Trápil se a o budoucnosti raději nepřemýšlel. Naučil se ale, že se dá s úspěchem bojovat i s černými myšlenkami. Bylo mu jasné, že už nebude každý den čekat na Milijanu před školou, budit se ráno, aby koupil první rohlíky a sáček pověsil na kliku u jejich dveří. A marná jsou všechna slova, jeho láska odjede, život je přece samé trápení. Tentokrát ale věděl, jak se svému trápení bránit. Stál na autobusovém nádraží, a jakkoli mu bylo těžko, cítil se jako dospělý. Plukovník Gačić skládal bedny a kufry do autobusu, on a Milijana se drželi za ruce. Chtěl dobrosrdečnému plukovníkovi pomoci, ten ale ukázal směrem ke své dceři.

„Běž támhle, nemáš teď čas na hlouposti!“

  Líbali se za autobusem tak zuřivě, že jim policajt projíždějící kolem pohrozil ukazováčkem. Když napomenutí nepomohlo, přistoupil k nim a žádal občanské průkazy. Milijana, aniž oddělila svoje rty od Zajdových, zamumlala:

„Ale my jsme nezletilí, nemáme občanku.“

„Moc tě miluju!“ říkal Zajda.

„Já tebe taky, ze všeho na světě nejvíc!“

„Dlužím ti život!“

„Ty mi dlužíš jen jediné.“

„Řekni, co?!“

„Slib, že splníš slib!“

„Slibuji!“

„Že mě jednoho dne najdeš!“

„Kdy?“

„Kdykoli a kdekoli!“

„Jestli tě někdy potkám, ožením se s tebou!“

  Poškozený klakson autobusu a oblak kouře, který se šířil z proděravělého výfuku a mísil se s prachem na makadamové silnici, tvořily zvukové a obrazové pozadí, v němž Milijana Gačićová zmizela.

  Ona hloupost naučila Zajdu, že pokaždé, když ho přepadnou těžké myšlenky, si stanoví míru a potlačí pocity, jakkoli nesnesitelné by byly! Ostatně, kdyby i zkusil udělat hloupost, není tu Milijana, aby ho zachránila!

  Otcovo převelení z Travniku do Mostaru přišlo jako balzám na raněnou duši. Co v Travniku bez Milijany Gačićové?

  Rád sedával po vyučování na břehu, díval se do průzračné Neretvy a posílal v lahvi milostné vzkazy. Na rozdíl od Lašvy v něm Neretva vzbuzovala mnohem hlubší pocity a vážnější myšlenky. Byla zelená a hluboká, s hladinou, která se neustále měnila, s korytem a balvany, které pevně leží na dně a celá tisíciletí se nepohnou. I on si přál, aby ho život takto pronesl nějakým pomyslným proudem, aby mu vítr, který se podobá lidským touhám, přinesl něco nového a od základů mu změnil život! Přesně tak, jako proudy a vítr mění hladinu Neretvy! Utěšoval se, že až potká Milijanu, bude život věčný a nezměnitelný.

  Mostar probudil ještě jednu vlastnost Dragana Teofiloviće. Bez ohledu na to, že po oné hloupé příhodě se psem nevyměnil s otcem Slávou jediný pohled, natož slovo, zdědil po něm organizační schopnosti a vojenské puntičkářství. Když v Mostaru hostoval sarajevský roker Ljubiša Racić, podílel se na organizaci koncertu. To byl začátek nového života Dragana Teofiloviće. Ideální místo, kdy bude vidět, ale nebude stát v první řadě, to je práce roadieho v rokenrolu. V Mostaru neproběhl jediný koncert, na němž by Zajda neproslul svou šikovností. Bylo o něm slyšet i v Sarajevu, a když skupina Zabranjeno pušenje (Kouření zakázáno, pozn. překl.) vystupovala jako host v Kulušići, vzali ho poprvé hostovat a tam se proslavil.

  Převelení Slávy Teofiloviće znamenalo zároveň i konec jeho vojenské kariéry. Stalo se tak po přípravách na příjezd soudruha Tita do Mostaru. Sláva přinesl z kasáren domů velikou jugoslávskou vlajku a prohlásil:

„Chci, abyste vlajku připevnili na tu násadu na rohu domu!“

  Zajda a Goran bez odmlouvání úkol splnili. Otec plánoval, že až přijede Tito do Mostaru, slavnostně pozdraví maršála z balkonu. Tak se i stalo. Když maršál tři dny na to přijel na návštěvu Mostaru, Teofilovićovi stáli slavnostně oblečeni a v postoji „pozor“ na balkonu. Všechno probíhalo tak, jak kapitán první třídy rozkázal. Tito jedoucí v otevřeném mercedesu si všiml, že jedna vlajka visí opačně a ptal se Džemy Bijediće:

„Proboha, co to je, snad jsme nedorazili do Ruska?!“

  Disciplinární řízení proti Slávovi kvůli opačně pověšené vlajce nebylo jedinou událostí, která rozhodla o konci jeho neslavné vojenské kariéry. Přineslo ale i konec společného života rodiny Teofilovićových. Sláva svlékl uniformu a jeho hádky s Aidou vyvrcholily rozdělením bytu na dvě poloviny. Uprostřed obývacího pokoje stály skříně, společná místnost se rozpůlila a v jedné části žila Aida s dětmi a ve druhé Sláva. Jakmile se objevil doma, hlasitě protestovala směrem ke skříním. Začínala pomalu a klidně, ale když nahlas vyslovovala, jak jí kapitán první třídy Sláva Teofilović zničil život, přesně v těch vteřinách si uvědomovala, jak moc je její život skutečně promarněný a tehdy se rozzuřila a ječela. On nikdy nereagoval, byl lhostejný k ženě i k dětem. Jednoho dne si šel koupit cigarety a už se nikdy nevrátil. Odcestoval do Skopje k milence, kde si otevřel malířskou firmu, která mu vynášela slušné výdělky. Kdekoli se objevil se svými pracovníky, začínal komunikaci:

„Kdo vám to dělal?“ a bez čekání na odpověď dodával: „Stěny se musí natírat nejméně třikrát, jestli chcete, aby to k něčemu vypadalo!“

  Bez emocí a velkého nátlaku působil na zákazníky velmi přesvědčivě.